Jednou jsem jel se svým spolužákem vlakem z Prahy do Brna. Vlak byl plný, ale v jednom kupé jsme našli ještě dvě volná místa. Posadili jsme se a dali se do jídla. Měli jsme zásobu ze semináře, kde jsme každý dostali spoustu jídla na cestu, abychom nezemdleli hladem, a navíc nám něco dali i spolužáci, kteří necestovali tak daleko. Když jsme
zkonzumovali několik krajíců chleba, několik řízků a několik sáčků buchet, cítili jsme, že tím budíme velkou
pozornost spolucestujících, zvláště dvou žen středního věku, které seděly naproti nám.
Už jsme sice moc nemohli, ale ještě jsme to uzavřeli půlkou vánočky - abychom byli víc zajímaví. To už jsme cítili obdiv všech přítomných.
Jedna z žen naproti to nakonec nevydržela a zeptala se: „To sníte každý
den?“
My jsme řekli, že samozřejmě, a ty dvě ženy kroutily nevěřícně hlavou a porovnávaly naše proporce s množstvím jídla. Naše tvrzení, že trochu sportujeme, celkem snadno přešly a najednou tu byla otázka, co vlastně děláme. Řekli jsme, že studujeme. Na další logickou otázku - co studujeme - jsme s rozpaky, protože to bylo v době hluboké totality, řekli, že teologii. Jedna z nich se hned chtěla blýsknout svými vědomostmi a suverénně prohlásila, že to je to o těch kamenech. Bylo na nás, abychom vysvětlili rozdíl mezi teologií a
geologií a po chvilce ticha jeden cestující pronesl: „Tak vy teda budete
'faláři'...“
Nastala další chvíle ticha, ale najednou padly přehrady, které dělí neznámé lidi mezi sebou. Ta paní naproti se zeptala: „Víte, proč jsme vás tolik pozorovaly? My dvě se právě vracíme z odtučňovací kůry a za celé tři týdny jsme nesnědly tolik jídla, co vy tady za tu chvilku.“ Potom „rodinná atmosféra“ dorazila až k oknu, kde se zvedla paní a řekla nevýhodně posazenému malému klukovi, který cestoval s dědečkem a mohl si ukroutit krk, aby něco viděl z ubíhající krajiny: „Pojď si sednout sem na mé místo, ať pořádně vidíš ven.“ A než to chlapec mohl udělat, zvedl se pán naproti a řekl: „Pojď raději sem, přece se nebudeš dívat jen na to, kde jsme už byli...“
Postupně se mezi námi vytvořila atmosféra otevřenosti, vzájemné pomoci a důvěry, která z nás všech, obyčejných hříšníků, byla schopná vytáhnout to nejlepší, co v nás bylo.
Nechci popisovat všechno, co se během cesty odehrálo, ale když jsme přijeli do Havlíčkova Brodu, řekl nám dědeček toho kluka, když
vystupovali: „Už jezdím vlakem víc jak padesát let, ale toto jsem opravdu nikdy nezažil. Hned bych s vámi jel až do
Brna.“
To bylo něco fantastického!
Proč to vlastně všechno říkám?
Víte, připomnělo mi to jednu novinářskou frázi: „Přijela delegeace z Tramtárie a jednání proběhlo v přátelském
duchu.“
Vím, že je to novinářská fráze, ale každý z nás něco podobného určitě zažil. Ovzduší, které v něm probudilo všechno dobré, čeho je vůbec schopen.
A myslím, že každý z nás zažil i něco zcela opačného. Atmosféru, nebo chcete-li ducha, který v nás probouzel a posiloval všechno, co je v nás negativní. Kdy se i jinak dobří lidé přidávali ke zlu.
Ve Vyznání víry mluvíme o Duchu svatém, který vychází z Otce a Syna a je s nimi zároveň uctíván a oslavován. Duch svatý je zosobněný vzájemný vztah lásky Boha Otce a Boha Syna. Kdo se mu přiblíží, toho si podmaňuje, inspiruje a dává mu sílu ke konání dobra.
Od té doby patří k mým obrazům Trojjediného Boha i kupé, ve kterém sedí Otec se Synem v atmosféře největší myslitelné lásky, a chtěl bych se tam octnout také. - A vidět se tam i s vámi.
Z knihy brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho Aby mohlo vyrůst něco krásnějšího.
Další texty:
Dne narození
