Nejen o mokré podlaze

Teď se chci odvolat na jednu čistě mužskou zkušenost. Neprozradím snad žádné vojenské tajemství, když řeknu, že v sobotu ve všech vojenských objektech vždycky nápadně stoupá spotřeba vody. Voda se lije kam i nač se dá i nedá, a všechno, co má být čisté, se až do kontroly udržuje mokré. Proč? Protože zlaté pravidlo vojenského pořádku zní: Co je mokré, to je čisté. Že si na těch prošlapaných mokrých schodech každou chvíli někdo rozbije nos? Že neplatí přímá úměrnost mezi čistotou podlahy a počtem na ni vylitých kyblíků? Nevadí. Zkrátka - čistota musí být, splnil se úkol a co je mokré, to je čisté, takže je všechno v pořádku, jsme dobří, jde se na pivo... Takhle to bývalo a možná stále bývá v sobotu v kasárnách.

Nebudu se plést do řemesla panu Haškovi, Švandrlíkovi a jiným odsuzovačům vojenského farizejského pokrytectví, ale je pravda, že i my v náboženské oblasti mnohdy zachováváme formu nějakého zákona nebo přikázání, a smysl nám úplně uniká. Navenek půst, na hlavě popel, sklopené oči - a uvnitř skrývám nezřízenou žádostivost. Podlaha je mokrá, místo aby byla čistá. Velice často si ani neuvědomujeme, že plníme literu zákona, který zabíjí, a nechápeme ducha, který oživuje. Vždyť i pro nás je třeba páteční půst čistě záležitostí jídelního lístku, knedlí, buchet, ryb a nevím čeho dalšího, prostě si něco odřekneme, a "máme Pána Boha z krku." Není to zkrátka záležitost smýšlení srdce - tak, jak to má být. I my jako učedníci farizejů povyšujeme prostředek na cíl, zaměňujeme prostředek zbožnosti za zbožnost samu a jsme takovými křestany - Švejky.

Jenže, a to je otázka, může takový farizejský postoj, který zaujímáme (a to nejen k této věci), vést k touze po svatební hostině Ježíše Krista? K touze po hladu, který tiší jen on? Může dovést k radosti a lásce, ze které vyplývá odvaha a síla unést všechny své kříže?

Cesta formalit v našem duchovním životě k tomu rozhodně nevede.

Text brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho.

Další texty: