Historie Tří králů končí tam, kde odložili koruny, poklonili se Dítěti a odevzdali mu své dary. Ale jak to bylo dál? Museli přece zase vstát, nasadit si koruny a dále hrát své královské role. A co tedy bylo dál?
Víme ještě, že uprostřed noci obdrželi ve snu příkaz aby se více nevraceli k Herodovi do Jeruzaléma, protože usiluje Dítěti o život. Vstali tedy, vzbudili svoje otroky, kteří spali vedle velbloudů, a poručili jim, aby se okamžitě připravili na cestu. Tajně a tiše se vydali do noci. Byla úplná tma. Žádná hvězda nestála na obloze a žádná hvězda je neprovázela.
Nechtěli se ptát kudy by se měli vydat dál nikoho z těch, kdo jim ukázal cestu k jeslím. Cesta k Herodovi byla pro ně uzavřena. Připadal v úvahu jen jeden směr, který umožňoval útěk: pryč od Jeruzaléma. Tím směrem se vydali a vyjeli do tmy. Za nimi běželi přes hory a kameny jejich otroci. Nevypadalo to vůbec královsky. Když nějaký čas prchali nocí, najednou nemohli dál. Před nimi byly skály a propasti, kde bylo možné nebezpečně zabloudit. Sestoupili z velbloudů a radili se mezi sebou, ale nemohli se na ničem shodnout.
Během jejich porady došli i jejich otroci a naslouchali. Jeden z nich řekl:
"Myslím, že vím, kudy vede cesta!" Jeho poznámka však byla přijata špatně.
Jeden z králů řekl: "Od kdy otroci hovoří, aniž by se dovolili? Chceš nám ukázat
cestu? Kam bychom došli, kdyby do toho mluvil kdekdo?"
Přesto se otrok odvážil druhého pokusu a odpověděl: "Vaše Veličenstvo ať
promine. Vzpomínám si, že jsme před několika hodinami společně klečeli před
Dítětem. Tak jsem si myslel, že i teď bychom se mohli vložit do věci společně."
Druhý král drsně odvětil: "Teď už neklečíme před jeslemi. Stojíme venku na studeném větru. Tady platí jiné zákony. Tady jsou králové a otroci, páni a služebníci - každý pěkně na svém místě!" Po takové odpovědi ustoupili tři otroci ustrašeně do pozadí. Třetí král dosud mlčel. Jen se vyděšeně díval před sebe, jakoby něco uviděl. Podíval se na otroky, jako kdyby je viděl a poznával poprvé. Pak se obrátil ke svým spolucestujícím a řekl: "Není to podivné? Necháme si od svých otroků sloužit. Přikrývají nás na noc. Starají se o naše zvířata. Nesou naše zavazadla. Běží za námi a jsou připraveni nasadit pro nás krk. A přesto by nesměli nic říct? V čem to vězí?"
A ještě než mohli ostatní dva králové něco namítnout, zavolal svého otroka k sobě a zeptal se ho: "Znáš tuto krajinu?" Otrok odpověděl: "Byl jsem před mnoha léty jako válečný zajatec vlečen touto krajinou. Rozhlížel jsem se pozorně na všechny strany, protože jsem pomýšlel na útěk. Sice mi to nebylo tehdy nic platné, ale okolí zůstalo zachyceno v mých očích i nohách."
Třetí král k němu vztáhle ruku a řekl přátelsky: "Děkuji ti, žes nám to řekl." Pak řekl svým spolujezdcům: "Můžeme jít dál. Tento muž nás spolehlivě povede." Posadil se na svého velblouda a poručil otrokovi: "Jdi před námi a ukazuj nám cestu. Ach, ano, dej mi své břemeno. Na mém zvířeti je pro ně dost místa, když jsem dal zlato Dítěti."
"Uvážil jsi dobře, co děláš? Postavil jsi svět na hlavu!" Třetí král se však usmál a řekl: "Proč myslíš, že stavím svět na hlavu, když druhého vyslechnu a podělím se o jeho břemeno?" Pak putovali dál, vpředu otrok a za ním králové. A bylo to, jakoby jim na temné cestě svítila hvězda. Našli jinou cestu!
Ze zahraničních pramenů přeložil Jiří Mikulášek.
Další texty:
Dne narození
