Klukovina

Před několika lety, kdy jsem s biskupy všech kontinentů přespával v jednom italském klášteře, jsem dostal klukovskou chuť udělat něco, co se jaksi nehodí – svézt se po zábradlí na schodišti v budově, kde jsme byli ubytovaní. Ono to zábradlí k tomu totiž přímo vybízelo – bylo pořádně dlouhé, od sestřiček krásně naleštěné, a tak jsem se rozhodl pro tuto chvilku odložit svou „důstojnost“ a vyzkoušet to. Jenomže díky tomu naleštění jízda postupně nabrala nečekaný švunk, a když jsem dole ze zábradlí z výšky asi jednoho a půl metru doskočil na dlažbu, rána roztřásla snad celý dům. A za zlomek vteřiny se ozvala další šupa provázená zvláštním rachotem, jako když se rozbíjejí sklenice a rachotí plech.

O poschodí níž, v místě mého „přistání“, zelo na stropě prázdno po velkém skleněném svítidle, které se po mém otřesu poroučelo k zemi. Svědek mého tělocvičného vystoupení mi po zhlédnutí tohoto závěrečného „úspěchu“ poradil: „Už nikdy neodkládej svou biskupskou důstojnost!“

A ještě trochu vážně. Často vidím v mnohých situacích, považovaných za vážné, komické prvky a snažím se, aby je zahlédli také druzí. Přál bych si, abychom dokázali nebrat sami sebe tak moc vážně a dokázali se zasmát i tomu, co se nám nepovede. A taky povzbudit lidi kolem nás. I toto může být naše služba v dnešním světě

Příběh z knihy brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho Aby mohlo vyrůst něco krásnějšího.

Další texty: