Svatý otec nazval ve svém listu rodinám celou velkou kapitolu pojednávající o vztazích v rodině i ve společnosti slovy „civilizace lásky“. Pokusme se pochopit proč.
Rodina, která je základní buňkou společnosti, nevznikla náhodným spojením jedinců nucených vnějšími okolnostmi žít spolu. Rodina je mistrovským dílem Stvořitele, dovršením jeho stvoření. Člověk stvořený jako muž a jako žena dostal do vínku víc než jen schopnost zajistit pokračování rodu - dostal schopnost vytvořit vztah, který by zrcadlil tajemný život samotného trojjediného Boha.
Ve vzájemném sebeodevzdání a přijetí muže a ženy, kteří se sjednocují v jednu bytost tvořenou dvěma osobami a vyjadřují to i řečí těla, se odráží stálé darování se Otce Synu a Syna Otci skrze Ducha svatého.
Člověk tedy uskutečňuje svoje lidství tím plněji, čím dokonaleji se stává pro někoho darem. Stejně tak vztahy mezi lidmi jsou lidské tím víc, čím víc jsou sdílením. To je láska. Promítnuto do vztahů ve společnosti: to je civilizace lásky.
Všude tam, kde se člověk pokouší odpoutávat se od sobectví, zakouší něco ze štěstí Boha a přibližuje se mu. Prosme o odvahu a vytrvalost pokoušet se takto žít.
Rodina a modlitba - to spolu úzce souvisí. Především proto, že modlitba se rodí právě v rodině. Ta je první školou modlitby.
Děti se už od útlého věku mají učit chápat Boha a uctívat ho. Z toho, co si osvojili v rodině i v této oblasti, žijí potom celý život.
Jestliže rodiče prožívají svůj život před Bohem, je modlitba pro ně samotné něčím spontánním. Když pak dítě vidí rodiče, jak se spolu modlí, jak s vděčností děkují, s obdivem Boha chválí, pokorně odprošují a s důvěrou prosí, pak se i ono spustí na kolena a pokusí se taky něco povědět. A vůbec nevadí, že tomu zpočátku třeba nikdo kolem nebude rozumět.
Skrze modlitbu vstupuje dítě nejen do vztahu s Bohem a
svými blízkými, ale i s širokým příbuzenstvem - když se rodina modlí za
zemřelé, tak i s předešlými generacemi, když prosí za očekávané děťátko, tak
i s těmi, kteří teprve přijdou.
Vstupme i my modlitbou do společenství velké rodiny, kterou vytvářejí věřící
na celém světě kolem svého nebeského Otce.
Je dobré vědět, že nejsme dílem náhody.
Je krásné vědět, že jsme stvořeni Bohem, který si bere za spolupracovníky rodiče. Každý člověk je Bohem chtěný a očekávaný. Život jsme od něj dostali jako osobní dar.
Když se žena a muž navzájem darují, vytvářejí prostředí rodiny, v němž předávají dar lidství další generaci s bohatstvím lidské zkušenosti, kterou přijali od předků nebo kterou sami vytvořili. Svůj úkol mohou dobře splnit jen tehdy, když se připodobní ukřižovanému Kristu, který zůstal své rodině věrný až do poslední kapky krve. Na kříži ho nedržely hřeby, ale láska.
Věrnost je vytrvalá láska.
Bez věrnosti rodičů může člověk přijít na svět, ale nemůže užívat dobra rodiny, jediného prostředí, které je pravou dílnou lidství. Přijetí dítěte vyžaduje odpovědnost, ale i ochotu k oběti. Dítě je současně také darem, protože skrze ně dává Bůh něco neopakovatelného rodičům, rodině, světu.
Prosme o to, aby se láska rodičů stále více podobala lásce Kristově a čerpala sílu z jeho nejupřímnějšího daru.
Nazývat se křestanem nebo křesťanskou rodinou zavazuje ke konkrétní lásce projevované Ježíši, který se ztotožňuje s bližními v nejrůznějších nouzových situacích. Naše rodiny by měly společně cítit zodpovědnost za to, aby Ježíš nebyl přehlédnut a odmítnut v žádném bližním.
Mnohé rodiny mají zkušenost, že právě společně konané dobro nejvíc utužuje rodinné společenství a odstraňuje drobné přehrady mezi jeho členy. A byli byste překvapeni, jak často se děti stávají učiteli svých rodičů opravdovostí a vynalézavostí lásky.
Prosme o vnímavé srdce, pohotové projevit konkrétně a prakticky lásku všude tam, kde je to třeba, všude tam, kde se k tomu naskytne příležitost. Je to vždy šance setkat se v dosud neznámé podobě s Ježíšem a prokázat mu lásku.
Ten, kterému patřil celý svět, se zřekl bohatství a přijal naše životní podmínky. Nevyhnul se těžké práci, která dělá mozoly, podstoupil i smrt otroka, ale neodepřel si dobro rodiny.
Od svých rodičů přijal duchovní a kulturní bohatství svého národa i s jeho staletou zkušeností Boží věrnosti. Od Panny Marie se učil milovat lidským srdcem, od Josefa pracovat lidskýma rukama. S nimi prožíval důvěrné společenství rodinného stolu, s nimi se modlil k Otci, naslouchal slovům proroka, putoval do chrámu... A svou matku nám odevzdal na kříži. Svěřme jí v modlitbě naše rodiny, celou církev i náš svět, kterému se zatemnila pravda o člověku a lásce. Jejím prostřednictvím prosme Ježíše Krista:
• Tys byl poddán Marii a Josefovi - pomáhej i nám žít podle tvého příkladu poslušnosti.
• Tys chtěl, aby se každá rodina stala důvěrným společenstvím života a manželské lásky - pomáhej všem, kdo žijí v manželství a v rodině, ať věrně naplňují poslání, které jsi jim svěřil.
• Tys svěřil rodičům odpovědnost za výchovu svých dětí - dej, ať se stanou lidmi pokoje a míru.
• Ty vedeš mladé lidi, aby uvažovali o svém budoucím povolání a uměli se jednou správně rozhodnout - dej, ať se ve svých rodinách připravují na převzetí odpovědnosti podle poslání, které jim jednou svěříš.
• Ty pomáháš prarodičům, aby vytvářeli pouto mezi generacemi - dej, ať šlechetně přispívají svou zkušeností ke spojení minulosti s budoucností pokojnou přítomností.
• Ty nezapomínáš na ty, kdo žijí mimo rodinné společenství - dej, ať naleznou v církvi svůj domov a rodinu, v níž najdou pochopení a lásku.
Bože, náš nebeský Otče, v tobě má původ a stále trvá všechno, co žije. Na přímluvu Panny Marie, Matky Církve, naplňuj naše rodiny svým požehnáním, ať v nich přebývá láska, a stanou se šiřiteli pokoje a míru.
Prosíme o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Amen.
Text Mons. Jiřího Mikuláška, generálního vikáře brněnské diecéze.
Další texty:
Dne narození
