Jeden řeholník šel k ekonomovi svého domu, aby si od něho vyžádal peníze na cestu, kterou měl podniknout. "Kolik potřebujete?" ptal se ho ekonom. Dotázaný váhal, nebyl si jist. Ekonom to vzal humoristicky a dal mu naučení. Toto zde, je mezinárodní dům, s tím musíš počítat, když jdeš pro peníze. Je-li ekonom Němec, musíš nejdříve dopodrobna sepsat všechny možné a nemožné výdaje, které se vyskytnout, a udělat součet. Bude velký nebo malý, na tom nezáleží, hlavně, aby byl přesný, Je-li ekonom Francouz, nezačínej s penězi, mluv o surrealismu a potom jakoby mimochodem řekni, aby ti dal tolik a tolik. Když se tě Španěl zeptá, kolik ti má dát, mávni rukou a řekni, že to záleží na jeho velkodušnosti. Před Italem zaplač, že při cestování velice trpíš. Mně se ptali, jak by se mělo jít na českého ekonoma. Nevěděl jsem, ale pak mi napadlo, že by snad bylo nejlépe říci: Když mi dáš tolik a tolik, nebudeš mít potíže ani ty ani já.
Kolik podobných historek se vypráví v mezinárodním prostředí. Při takových příležitostech si uvědomujeme, jak je nutné počítat s různými mentalitami lidí, s kterými máme společně žít. Při dnešním míšení obyvatelstva naší planety, je ten problém den ze dne vážnější. Pozoroval jsem jednou v Kalifornii jakéhosi Filipínce, který měl službu u benzinové pumpy. Jeho znalost angličtiny se omezovala převážně na číslovky, na spočtení peněz, které má požadovat od klientů. Může být rád, že našel místo. Ale když uvážíme, že jeho styk se omezuje na tuto oblast, je nám smutno. Je dospělým sirotkem. A je to pro něho i problém náboženský. Jde v neděli do kostela, je od mládí katolík, ale při americké liturgii nerozumí ničemu. Nakonec zajde k jakési neznámé sektě, protože tam hrají na kytaru.
Je obvyklým zjevem, že emigranti, kteří se nedovedou zařadit do prostředí, do kterého se dostali, velmi tvrdě posuzují mentalitu a zvyky domorodců, ale zapomenou na to, aby uvažovali o své vlastní mentalitě, o svých vlastních překážkách při jednání s druhými a o svých vlastních pozitivních vlastnostech, kterých by mohli v tomto případě využít. Při svém dlouholetém pobytu v cizině, jsem měl dost a dost možnosti uvažovat o tom problému. Co to vlastně znamená pro mne, že se chovám v jádře stále česky?
Moje rodiče a moji první vychovatelé pocházeli z prostředí rakousko-uherského. Tam se tento problém soustředil skoro výlučně na rozumné soužití Čechů s Němci. Stačí číst Masarykovy úvahy v jeho knížce Česká otázka. Museli jsme ji i za první československé republiky povinně číst na střední škole. Vzpomněl jsem si na její obsah, když mně nedávno padl do ruky článek o témž problému, psaný v dnešním aktuálním prostředí a ze strany opačné. Základní myšlenka je tam tato. Německého inženýra poslala jeho firma na nějakou dobu do Prahy. Trochu se obával, nechtěl nikde zbytečně narazit a vyvolat konflikty. Aby tomu předešel, rozhodl se přesně vypsat, jaké tam bude mít poslání a dopodrobna vypočítat, co k tomu bude potřebovat, aby zbytečně nenarazil nečekanými požadavky. Ale byl dost inteligentní k tomu, aby pochopil, že nepochodil. Reakce byla nepříznivá: Němec, sotva přišel, ještě nic neudělal a už má tolik požadavků, je arogantní. Polkl tu nepříjemnou pilulku a pozoroval pak, jak se zachová Čech, který přišel se stejným posláním do Německa. Když se ho ptali, co bude potřebovat, dušoval se, že je obyčejný člověk, že se umí uskrovnit. Tam to vzali doslova a nestarali se o něho. On se dopálil, že se nedovtípí a oni ho zas podezřívali, že chce pořád něco nečekaného vydobývat. Jinými slovy, vzniká nedorozumění a podezřívání i tam, kde mají dobrou vůli si vyhovět. Ale neumějí pochopit různost mentality. Trochu jinou historii, ale se stejným naučením popisuje Masaryk v České otázce vypravováním o dvou správcích statků a historií s kočkami. Jakoby tím chtěl ironizovat smutnou skutečnost, že často rostou konflikty z "kočičích problémů".
Je pravda, že předmět otázky je možná směšný, ale přístup k němu bývá vážný. V duchu německé tradice je pokoj možný jenom když se věci hne na počátku jasně a přesně povědí. Češi mají sice po staletí německé školení, ale v hloubce srdce zůstala stará slovanská mentalita. V jejím duchu je pravda něco živého. Staroslověnské slovo pro pravdu je istina, něco co dýchá. Je tu stejný kořen jako v sanskritském astmi, dýchat. Z toho plynou dva možné závěry, pozitivní a negativní. Ten pozitivní je skromnost a úcta k pravdě.
Nemysleme si, že už známe všechno, když jsme to jasně pověděli. Skutečnost je nekonečná a totožná s Božím tajemstvím. To vede ovšem k postoji náboženskému a k modlitbě. V profánním myšlení vzniká však z toho stejného postoje důsledek negativní. Čech se pak stává tím, koho lidově představují jako "Pana Ale". Řekněte mu, že je dnes pěné počasí a uslyšíte: "Ale zítra bude pršet." Pochvalte si, že dnešní déšť dobrý pro pole a zahrady, hned se dozvíte: "Ale to nevydrží." Mají-li se všichni na něčem společně dohodnout, je jenom to "ale", co stále zaznívá. Souhrn debaty pak je: "Nic jsme sice nestanovili, ale dohodli jsme se, že se dohodneme. Napijme se na to a zazpívejme si Aby nás Pán Bůh miloval."
Ale k čemu máme dojít z naší úvahy o mentalitách? Starý princip moudrosti je bez "ale": Poznej sám sebe. To znamená poznávat své pozitivní schopnosti a umět jích využít k dobrému. Na první státní československé vlajce byl nápis: Pravda vítězí. Ale zamlčovalo se, že to heslo pochází z husitských dob, kde jeho forma byla nekrácená: "Pravda Páně vítězí." K té pak se musíme skutečně přibližovat s úctou, postupně a skromně. To může být poselstvím, které bychom měli z naší nezprofanované mentality přinést i světu.
kardinál Tomáš Špidlík - homilie k 24. neděli v mezidobí Převzato z www.radiovaticana.cz
Další texty:
Dne narození
