Očekávání

Myslím, že všichni od Vánoc očekáváme spolu s oslavou (ať už vnější formou dárků nebo návštěvou bohoslužby) ještě něco. Něco uvnitř svého srdce, něco, co se dá těžko pojmenovat, něco, co bych třeba nazval láskyplným dotekem Boha, radostí srdce.

Mám na mysli to, co zakusili pastýři z Betléma, co zakusili o několik dnů později mágové z východu a co od té doby zakusilo nespočet lidí, kteří uvěřili, že v Ježíši Kristu k nám přichází Bůh a dává nám sám sebe.

On přichází proto,
– aby nás osvobozoval od zla, které máme v sobě i od zla, které přichází zvenku
– aby posílil všechno, co je v nás dobré a povzbudil nás pro všechno, co můžeme udělat správného a potřebného
– aby potěšil všechny nešťastné a dal jim novou naději
– aby nás vyzvedl ze všech špatných závislostí, do kterých jsme se dostali
– aby odpustil naše selhání
– aby se nám dal nalézt jako ten, který chce naše dobro
– aby nám dal zakusit radost z toho, že se staneme jako on obdarováním druhých.

Ježíš Kristus přišel, aby nás ujistil, že nás má Bůh rád, že u něho (na rozdíl od nás, lidí) neexistuje někdo odstrčený, osamocený, nemilovaný... A to je vlastně důvod vánoční radosti a kořen téměř všech věcí, které se o vánocích staly zvykem a tradicí.

V tomto pohledu se stává zřejmým, že sebekvalitnější večeře se vším, co k tomu patří, s vysněnými dárky – zůstanou něčím prázdným, pokud se, jak zpíváme v naší nejznámější koledě, nenarodí Ježíš Kristus i nám a neotevře prostor, ve kterém se setkáme se svým Bohem.

Z knihy brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho Aby mohlo vyrůst něco krásnějšího.

Další texty: