Milí přátelé,
vítám vás všechny, kdo jste přišli sem do brněnské katedrály na půlnoční bohoslužbu. Jsme na místě, kde se lidé už nejméně 900 let a nejen v tomto čase scházejí k modlitbám.Vítám vás, kteří sem chodíte pravidelně i vás, kteří jste zde dnes poprvé.
Když jsem se před svátky díval do novin, časopisů, na internet a sledoval televizní noviny, musím uznat že se tématu „Vánoce“ věnovaly pečlivě. Dověděl jsem se jaké dárky a za kolik jsou zrovna v kurzu, jaké jsou vánoční zvyky, v časopisech jsem viděl množství lákavě vypadajících pokrmů a receptů, jak je zhotovit. Po Vánocích se na stejných stránkách budou věnovat tomu, jak zhubnout, ale to sem dnes nepatří. Média také informovala o pořadu svátečních bohoslužeb, za což jim patří dík.
Přesto bylo téměř všechno zaměřeno na vnější stánku, dalo by se říct na obal, do kterého jsou vánoční svátky zabaleny. Nejsem zarytým bojovníkem proti vnější stránce svátků. Spíš mně vadí nepoměr mezi vnitřním a vnějším a vím, že nejsem sám.
Do kostela se na vánoce chodí i proto, že hodně lidí cítí, že ten obal, tedy ta vnější stránka vánoc jaksi není všechno. Cítíte to také tak?
Co je pod obalem, který může být obrazně řečeno ze zlata nebo z obyčejného papíru? Co brání tomu, aby se z toho všeho nestal jen nějaký sentimentálně obchodnický jarmark? –Tedy spousta shánění a starostí a pak několik okamžiků radosti a vděčnosti v očích dětí a dalších obdarovaných . Nebo třeba i jejich zklamání.- Nikdy jste to nezažili? Co tedy je vlastně to, co tvoří podstatu Vánoc?
Podstatou křesťanských Vánoc je nesmírně intenzivní poselství o Bohu a jeho vztahu k člověku, prostřednictvím události, která se stala před 2000 lety v judském Betlémě, události, kterou vidíme znázorněnou tak často, že její poselství už ani nevnímáme. A přesto toužíme tomuto poselství porozumět, protože cítíme, že může mít pro náš život větší hodnotu, než všechny dary, které jsme před chvílí dostali. Tím poselstvím je: Bůh tě má rád. Proto ti posílá svého Syna.
Před chvílí jsme vyslechli texty z Písma, texty, které se vztahují k betlémské události.
Sedm set let před touto událostí píše prorok Izaiáš svým spoluobčanům, kteří se pro své špatné skutky a zřeknutí se Boha dostali do tmy vyhnanství v asyrském zajetí. Jako by jim říkal: i když si myslíte, že to není možné, Bůh je věrný, prozáří tmu vašeho i jakéhokoli jiného otroctví a vysvobodí vás.- To zůstává aktuální stále a můžeme uvažovat o formách otroctví, které pociťuje i každý z nás.
A evangelium popisuje samu událost, kdy Bůh v osobě Ježíše Krista vstupuje do našeho času a prostoru. Stojíme před určitým tajemstvím, patřícímu k člověku i k celému lidství.
Klíčem k poodhrnování závoje tohoto tajemství je a zůstane víra. Měli bychom všichni prosit: Pane, dej nám více víry, máme prázdné ruce a nemáme ti co dát.
Touto prosbou a zároveň modlitbou bych mohl skončit, ale slyšel jsem jedno lidové vyprávění, které jakoby vzniklo právě pro tuto chvíli.
Prázdné ruce
V noci, kdy se Ježíš narodil, přinesli andělé radostnou zvěst o narození dlouho očekávaného Spasitele pastýřům. Všichni jej chtěli vidět, poklonit se mu a přinést nějaký dar. Mezi nimi byl ale jeden pastýř, který neměl vůbec nic, co by někomu tak vznešenému mohl nabídnout. Ostatní mu říkali: pojď s námi do Betléma, ale on se bránil a říkal: nemohu jít s vámi, protože se nesluší abych se tam objevil s prázdnýma rukama. Nakonec se ostatním podařilo jej přesvědčit a tak se s nimi vydal k jeskyni, kde Maria měla v náručí tak dlouho očekávané děťátko a usmívala se, když viděla víru a štědrost těch, kdo mu chtěli dát, co měli. V té chvíli si povšimla pastýře, který neměl nic a stál vzadu s holýma rukama. Pokynula mu, aby k ní přišel. On šel, ale cítil se velmi nesvůj. Maria mu ale položila do náruče malého Ježíška, protože potřebovala mít volné ruce, aby mohla přijímat dary ostatních.
A tak se prázdné ruce ukázaly být tou nejlepší dispozicí k přijetí největšího možného obdarování.
Homilie brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho
na "půlnoční" v katedrále sv. Petra Pavla v Brně - 24. prosince 2008
Další texty:
Dne narození
