Občas slýchám při setkáních: Nebyl-nebyla jsem dostatečně připravený-připravená na manželství. Nevěděl jsem, co mě čeká...
Od kněží prožívajících těžkosti podobně: Nebyl jsem na to připravený. Nevím, jak to mám řešit. O tomto jsem neslyšel během celého studia...
Nemám nic proti dobré přípravě. Naopak.
V obou případech si ale nedokážu představit přípravu na ten který stav, jež by zahrnovala všechno, co se může stát. Být dokonale připravený na své životní povolání je z tohoto hlediska nemožné.
Přesto jsem také slyšel lidi žijící v manželství děkovat za to, že v přípravě do života dostali od rodičů i kněží vše, co potřebovali. A slyšel jsem takto mluvit i kněze.
Tito lidé cítili, že přes všechny možné nedostatky a omezení, je výchova, kterou prošli, přivedla k Bohu, jako majáku v rozbouřených vodách života.
Proč takto začínám? Možná, že zmiňované postoje mají svou paralelu u apoštolů, od kterých odchází jejich Mistr, jak znovu prožíváme v bohoslužebných textech dnešní slavnosti.
Bůh, který v osobě Ježíše Krista vstupuje do konkrétních lidských dějin svým narozením a především svým křtem, vystupuje ke svému i našemu Otci. Je to událost současně historická i přesažná, jak říká Katechismu katolické církve. Ježíšovo oslavené lidství vstupuje nezvratně do Božské slávy symbolizované oblakem a nebem. Končí doba, kdy se důvěrně potkává s učedníky, jí s nimi a učí je o království.
A co se děje předtím?
Apoštolové mají za sebou tříletou univerzitu v jeho blízkosti a dnes jim končí čtyřicetidenní postgraduál, v němž měli možnost uvidět zvláště velikonoční události pohledem, kterým mohou pochopit, co se vlastně dělo a děje. Jsou vyzváni, aby čekali na Ducha Svatého, kterým mají být pokřtěni, aby mohli naplnit své poslání. Takto je to psáno ve Skutcích apoštolů. Takto to dobře známe. Ale Matouš vidí tuto událost loučení Ježíše s apoštoly z trochu jiného úhlu a nás zaráží a překvapuje, když slyšíme: „ Uviděli ho a klaněli se mu, někteří (a je možné překládat i „všichni“) však měli pochybnosti.“
Jaké pochybnosti?
O Ježíšově vzkříšení? To evidentně ne.
O čem tedy mohli pochybovat?
Souviselo to spíše s posláním, které přišel uskutečnit jejich Pán a které mělo být svěřeno jim. Tedy péče o Boží království.
My bychom mu na jejich místě asi také řekli: „Jak teď můžeš odejít, vždyť právě všechno začíná! Bez tebe to dál nepůjde, my na to nemáme, nejsme připraveni na takový úkol, stanou se z nás sirotci...“
Ale Ježíš, jako by ignoroval jejich pochybnosti, je pověřuje posláním: „Jděte tedy a získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého....“
Víme o tom, že my jsme ti učedníci, kteří byli získáni a uvěřili?
Přijímáme na sebe také starost o Boží království?
Jestli ano, potom i pro nás platí jeho zaslíbení: Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.
Co z toho vyplývá?
Rozlučme se s myšlenkou, že na všechno v životě budeme připraveni, že nás nic nepřekvapí. Naopak. Posilněme v sobě jistotu, že pokud přijmeme poslání být svědky Božího království v rodinách i všude tam, kde žijeme, že On bude s námi.
Ať tato jistota majáku nad rozbouřenými vodami, jistota pevného bodu, kterým lze pohnout zeměkoulí, proměňuje – stejně jako kdysi u apoštolů – naše nejistoty v radostnou důvěru.
slova brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho (2008)
Další texty:
Dne narození
