„Řeknu vám, tohle jsem ještě nezažil," řekl pan J. F., „letos o Dušičkách jsem byl ve městečku, ze kterého pochází jeden náš rodinný přítel. Doprovodil jsem ho na dušičkové cestě podívat se na jeho rodinnou hrobku... A co jsem na hřbitově viděl, mě ohromilo..."
„Rozbitý hrob?"
„Ukradená lucerna?"
„Hrob postříkaný sprejem?"
Tak a všelijak hádali posluchači.
„Kdepak, kdepak...
Něco daleko neobyčejnějšího.
Nejvíc mě tam ohromil jeden hrob, který byl zavalený květinami. Jako kdyby to nebyl hrob, jako kdyby to byla celá kupka květin naskládaná na jedno místo a prokládaná svíčkami..., tahle malá hora květů se světly planula na hřbitově.
'Co je to tady?' zeptal jsem se přítele.
'Ale, to je hrob tetičky.'
„Tetičky?'
Přítel kývl.
'Musels mít hodnou tetičku.'
To nebyla MOJE tetička, to se jí jenom tak říkalo.'
To musela být nějaká moc hodná tetička,' říkám.
TO BYLA.'
Začínal jsem se orientovat, ... v nějaké místní rodině měli nějakou tetičku, která byla hodná, a na její pohřeb se sešla celá velká rodina... Je pravděpodobné, že tahle tetička byla navíc bohatá..., kdekomu něco odkázala, a tak se ti, které ve své poslední vůli obdarovala, rozhodli, že se předvedou. A koupili jitu horu květin a hřbitovních svíček.
'Kdy zemřela?' nemohl jsem stále odtrhnout pohled od toho svítícího hrobu.
Podle stavu květin a podle toho, že svíčky hořely v takovém množství, bych odhadoval, že pohřeb musel být asi před pár dny.
'Před dvaatřiceti lety,' řekl přítel.
Vytáhl z kapsy svíčku a přistoupil k hoře světla.
'Před dvaatřiceti lety?' užasl jsem.
Přítel zapaloval svou svíčku o jednu ze hřbitovních svíček na tetiččině hrobě.
Ty jí taky neseš svíčku?' ptám se.
'Každoročně.'
Když jsme se vraceli, začal jsem opět hovořit o tom svítícím hrobě.
Svítící hrob...
Jakkoli to zní podivně, toto byl svítící hrob. Jas se z něj rozléval do hřbitova, jako by ten, kdo je zde pochován, stále, i dlouho po své smrti, rozdával světlo.
'O tom by se dalo napsat. Škoda, že o tetičce ještě nikdo nenapsal, řekl přítel, když jsme se vraceli potemnělou lipovou alejí. Tohle je opravdu zvláštní příběh. Takhle je její hrob zavalený květinami a světly každý rok...'
'Asi musela mít hodně dětí, vid', když se na ni takhle vzpomíná,' zauvažoval jsem.
'Neměla děti,' řekl přítel.
Šli jsme temnou alejí a pro mě bylo vysvětlení tohohle svítícího hrobu stále temnější, nepochopitelnější...
Tys ji znal?'
Tady ji znal každý...,' řekl přítel. 'Na tu se hned tak nezapomene...'
'Na mě se zapomene asi hned ten den, co zemřu,' řekl jsem s hořkým přízvukem, 'umím si představit, že na můj hrob se nepřijde podívat za rok po mé smrti ani jeden člověk, ani jedno z mých dětí nebo z mých vnoučat..., aby mi přinesli kytičku nebo mi rozsvítili svíčku...'
'Ale...' začal namítat přítel.
'Znám své příbuzné, radši povídej o tetičce,' přerušil jsem ho.
'Tetička,' řekl přítel, 'byla nejhodnější ženou, jakou jsem potkal na světě. Chtěla být prý kdysi řeholnicí, jenže doma jí to nedovolili, byla jediná dcera z velikého statku. Chtěli, aby se vdala a aby jejich rod pokračoval... A tak se stala ošetřovatelkou, to jí rodiče dovolili, asi mysleli, že se jí to bude jednou hodit u jejích dětí... Ale rodiče pak zemřeli, a ona by se řeholnicí stát mohla. Nestala. Pracovala dál jako ošetřovatelka. Celý veliký majetek prodala, nechala si jenom domek za městem, ve kterém bydlel dřív jejich zaměstnanec. Její rodina byla nejbohatší v městečku a ona jedinou dědičkou... a ona přitom už před válkou všechno prodala...
Představ si: udělala to jako ten mladík z evangelia, všechno co měla, rozdala..., nebyla jako ten, co se ptal, jak následovat Pána, a potom, když se dozvěděl, že má všechno rozdat, tak od něj smutně odešel, protože měl majetku až až...'
'A tak,' už se mi zdálo, že rozumím, 'tohle byly květiny a svíčky od těch, co jim dala ty peníze...?'
Přítel kývl.
'Některé jistě... jenže tetička (kdekdo ji nazýval tetičkou) byla něčím jako dobrou vílou tohoto města.
Z peněz, co dostala, sice postavila malou nemocnici a sirotčinec a dávala stipendia nadaným dětem a starala se o lidi v nouzi, to ano... Ale tetička pomáhala i těm, kdo byli..., jak bych to řekl..., v duchovní nouzi. Chápeš?'
Nechápal jsem.
'Víš, sem tam se asi i dnes tady v okolí najde boháč, co vystaví nějaký domov důchodců nebo dá peníze té nebo té nadaci a dbá na to, aby měl logo všude, kde se to hodí i nehodí... Myslí, že si vystavěl ne schod do nebe, že si vystavěl celé obrovské zlaté schodiště do nebe. Tetička o tom, že ty peníze dává právě ona, mlčela... A myslím, že když jí někdo děkoval, byla celá nesvá... Ona nám dávala..., hele, jsme v temné lipové aleji, tak to snad můžu o té stařičké dámě, kterou jsem jako dítě zažil, říct a nečervenat se, že říkám něco banálního: ona nám dávala svoje srdce...'
Mlčel jsem.
Jsou velká slova, která se člověk stydí vyslovit.
I kdyby byla sebepravdivější...
Chápal jsem, že je přítel rád, když je kolem nás, kolem jeho slov, šero.
'K domku, ve kterém bydlela, přicházelo tolik lidí, jako by to byl obchod... Ale ona nic neprodávala. Všechno dávala zadarmo. Každého vyslechla. Poradila. Na každého si udělala čas. Umíš si představit, jaké to je, když si na tebe někdo v téhle době udělá čas... Všichni spěchají a najít někoho, kdo by se o tebe zajímal, kdo by se k tobě neobrátil zády, když potřebuješ nebýt sám, je něco nezvyklého... krásného a nezvyklého...' 'Jak tetička vypadala?'
'Úplně obyčejně. Nevšiml by sis jí příliš, kdybys ji viděl na ulici. Pokud by ses nepodíval na její oči. Ona se dívala tak, jako kdybys potkal anděla. Takový ...všeodpouštějící... pohled.'
Tobě taky pomohla?' Přítel přikývl.
'Jednou, ve třetí třídě, jsem měl hrozné vysvědčení, bál jsem se jít domů, a šel jsem k tetičce. Dala mi svůj vyhlášený voňavý čaj a koláč a šla se mnou domů, slíbila matce, že se bude se mnou učit, a opravdu mě doučovala... Možná bez ní bych se nikdy neodrazil od té třetí třídy, kterou mi pomohla zvládnout..., nebyl bych vystudoval gymnázium a potom práva... Pomáhala konkrétně. U nemocných bděla, u zdravých se snažila, aby nebyli zoufalí, prostě taková...'
Přítel se rozhlédl, jako by se ujišťoval, že jsme opravdu v hodně tmavé aleji.
V takové, ve které bude svá 'velká slova' moci vyslovit...
'Byla světice.'
'A ty květy...'
'Vis, lidé, kterým pomohla, o tom říkají svým dětem, a je to už takový zvyk, když se jde na hřbitov, dá se kytička nebo svíčka i tetičce. Dávají jí dárky i ti, co ji nikdy nepoznali...
Jako je hrob neznámého vojína, tak je to takový HROB NEZNÁMÉ SVATÉ...
Někoho, kdo do lidí nestřílel, naopak: obvazoval rány, které jim jiní působili...'
Šli jsme mlčky.
Skoro by měl člověk dojem, že někdo jde s námi, jako by láska, o které přítel hovořil, se k nám v aleji přidala...
A prosvěcovala tuto chvíli.
Kdo rozdává světlo, nezhasíná...
'Víš, řekl přítel, když jsme došli na konec aleje, 'myslím, že kolem nás je spousta podobných lidí... Nenápadných. Neviditelných světců a světic... Nikdy nebudou blahořečeni, svatořečeni... Ale Světlo o nich ví... A tihle lidé mají svoje neviditelné katedrály... Mají svoje katedrály lásky... Kdyby takových lidí nebylo, byl by náš svět smutné místo k narození..'
Vyšli jsme z aleje.
'Mluvívá se tolik o nesmrtelnosti...,' řekl přítel a ohlédli jsme se. Jedno místo v dálce bylo jasnější - ono místo, kde planul v záplavě světel hrob 'tetičky'.
Svítící hrob.
'Jsou ti, kteří se po věky po nějaké té nesmrtelnosti pachtí a hledají ji v «kameni mudrců», v alchymistických křivulích... A přitom na tomto světě není jiná nesmrtelnost než ta tetiččina... Než ta andělská...
Jediná nesmrtelnost, které může lidská duše dosáhnout, se jmenuje láska...'"
Z knihy Eduarda Martina: Andělské cesty k nesmrtelnosti
Další texty:
Dne narození
