Když umlknou zvony: Jak se v některých farnostech slaví Velký pátek

Když na Zelený čtvrtek večer při slavnosti Večeře Páně zazní chvalozpěv, naposledy se rozezní i zvony. Poté nastává ticho – zvony umlkají až do Bílé soboty. Podle staré tradice se říká, že „odletěly do Říma“. Církev tím vyjadřuje ztišení a smutek nad utrpením a smrtí Ježíše Krista na kříži. Ale ne všude je opravdu ticho. V některých farnostech brněnské diecéze se právě v této době rozeznívají dřevěné hrkače, klapačky a řehtačky, kterými děti a mládež nahrazují hlas zvonů. 

Tento zvyk se stále dodržuje například ve farnostech Olešnice, Újezd u Brna nebo Brno-Kohoutovice a mnoha dalších. Skupiny dětí, často ministranti nebo místní mládež, se vybaví dřevěnými nástroji a v pravidelných časech – ráno, v poledne a večer – procházejí ulicemi. Na Velký pátek ještě navíc ve tři odpoledne, tedy v čas Ježíšova ukřižování. Jejich hlasité „hrkání“ oznamuje čas modlitby nebo může připomínat ticho, které doprovází Ježíšovu smrt. 

Ticho, které mluví

Tato zvuková náhrada zvonů má svou symboliku. V době, kdy Kristus mlčí, a zdá se, že zlo zvítězilo, se právě tyto jednoduché dřevěné nástroje stávají hlasem naděje. 

Pro děti je to často radostná událost – v některých obcích se po hrkání rozdávají sladkosti, jinde si „koledníci“ přijdou na symbolickou odměnu. Ale zároveň je to i prvek, který učí zodpovědnosti. Starší děti vedou ty mladší, dodržují čas i trasy. A hlavně – nesou dál tradici, která by jinak mohla upadnout v zapomnění.

V době, kdy se mnohé lidové zvyky vytrácejí, je povzbudivé vidět, že některé farnosti si tuto tradici uchovaly. Hrkání není jen „zvuková kulisa“ – je to živé připomenutí velikonočních tradic, které má potenciál oslovit veřejnost i dnes. 

Podívejte se na loňské velkopáteční hrkání ve zmiňovaných farnostech. 

Foto: Člověk a víra