Moderní svět uhasil v mladých lidech smysl pro posvátno, a tím i otevřenost vůči víře. Stále však cítí potřebu vymanit se z banality každodenního života, a proto si vytvářejí vlastní náhražky liturgie, byť třeba jen v podobě koncertů nebo velkých shromáždění, řekl kardinál Raniero Cantalamessa ve svém postním kázání pro papeže a římskou kurii.
Věnoval ho liturgii, v níž je s námi pokorným a poníženým způsobem přítomen Bůh, ten „naprosto Jiný“, po němž touží i moderní a sekularizovaný člověk.
Papežský kazatel poznamenal, že v liturgii se posvátno nezpřítomňuje ve své moci a slávě, ale v pokoře a skrytosti. A právě to je velkým tajemstvím víry, to vzbuzuje úctu a úžas. Ano, úcta a úžas, ale nad čím? Nikoli nad majestátem, ale nad ponížením Božího služebníka! Svatý František z Assisi to viděl velmi pronikavě: „Lidstvo se chvěje,“ napsal v jednom ze svých dopisů svému řádu, „celý vesmír se chvěje a nebe se raduje, když Kristus, Syn živého Boha, spočívá na oltáři, v rukou kněze. Ale proč se chvěje?“ Dále říká: „Ó vznešená pokoro! Ó pokorná vznešenosti, že Pán vesmíru, Bůh a Syn Boží, se tak ponížil, že se pro naši spásu skryl v nepatrné podobě chleba! Pohleďte, bratři, na pokoru Boží!“
Více ZDE.
