Před deseti lety zemřel jeden z předních divadelních a filmových herců, vynikající recitátor a dabér LADISLAV LAKOMÝ. Zemřel v Brně dne 11. dubna 2011 ve věku 79 let. O Ladislavu Lakomém byla napsána řada odborných textů, zamyšlení, rozhovorů.
Jeho umělecké nadání zachycují desítky televizních inscenací, seriálů, filmů či dokumentárních cyklů (byl např. průvodcem v cyklu České televize „Poutní místa“ ). Zapsal se do povědomí diváků, rozhlasových posluchačů, kolegů. Na pana Ladislava Lakomého tehdy zavzpomínal jeho jediný vnuk Zdeněk Drštka, bohoslovec brněnské diecéze. Ten později přijal kněžské svěcení (27. 6. 2015) a nyní je ustanoven jako administrátor ve farnosti Modřice a jsou mu svěřeny ještě farnosti Ochoz u Brna a Rajhrad. „Dědeček byl vzácný a výjimečný člověk. Odmalinka mě brával do divadla – na svoje představení i na ostatní. A jemu taky vděčím za to, že mám rád divadlo a kulturu vůbec,“ uvedl tehdy Zdeněk Drštka.
Možná stojí za to tehdejší vzpomínku Zdeňka Drštky na jeho dědečka pana Ladislava Lakomého připomenout:
„Dědeček byl vynikajícím houslistou, hrál i na tahací harmoniku, na klavír, na basu… A taky dobře a rád zpíval. Znal se výborně s největšími brněnskými básníky – Skácelem, Mikuláškem, Kainarem… Hlavně Skácela měl rád, často recitoval z jeho díla; a všichni, kdo ho znali, tvrdili, že nikdo nedokáže Skácelovy verše tak interpretovat jako dědeček…. Dědeček byl také neuvěřitelně skromný a ochotný člověk. Vůbec si nepotrpěl na nějaké veřejné gratulace nebo oslavy. Kromě toho, že vystupoval v divadlech, natáčel v rozhlase a daboval, vystupoval také na vernisážích řady výtvarných výstav, recitoval nebo předčítal v knihovnách a na autogramiádách, doprovázel mluveným slovem různé pěvecké soubory, od profesionálních (jako např. Ondráš aj.) po amatérské… Z vernisáží si většinou přivezl nějaký obrázek – bylo mu hloupé si říkat o honorář…
Řada lidí vzpomíná především na inscenaci „Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista“, která měla premiéru měla 28. 11. 1965. Dědeček v ní ztvárnil postavu označenou jako „Persona Ježíš“. Představení mělo obrovský ohlas, uprostřed šedesátých let se z jeviště hlásalo evangelium; ostatně za přečtení stojí, co o tom napsal Jan Skácel. Když dědeček začal tuto inscenaci zkoušet, měl právě „Kristova léta“; narodil se 14. listopadu 1931.
Dědeček pocházel z Náměště na Hané na Olomoucku, kde měl po rodičích malý domek. Když mohl, trávil dědeček svůj čas právě v Náměšti. Nebylo výjimkou, že jeden den odehrál představení v jednom z brněnských divadel, ráno skoro ještě za tmy vstal, sedl do auta a za hodinu volal z Náměště, že tam pár dní zůstane. Byl Hanák, okamžitě dokázal přeřadit ze spisovné češtiny do nářečí, a cítil se tam doma. I teď jsem za dědečkem do Náměště z Olomouce často o víkendu jezdíval…(…).
Do „Komedie o umučení…“ se dědeček vrátil v roce 2000, tentokrát v roli Piláta. Stýskal si, že už to není ono. Samozřejmě, doba je jiná, ale přesto viděl značný rozdíl v publiku, které už bralo tyto pašijové hry spíše jako kuriozitu. A často vzpomínal, že v pětašedesátém roce, když tzv. „Opovědník“ na samém začátku představení pozdravil publikum slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“, snad všichni diváci jednohlasně odpověděli: „Až na věky, amen.“ Tím ovšem pašije pro dědečka neskončily. Dvakrát přednesl part evangelisty v pašijích na Velký pátek v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla – v letech 2006 a 2007. A moc dobře si pamatuji, jak pečlivě se na to chystal, jak se připravoval. On se totiž nesmírně pečlivě připravoval na každé představení, na každé vystoupení; dlouho do noci vždycky seděl nad scénářem a učil se roli. Každou roli, každý výstup bral téměř jako životní úkol a velice se snažil ji procítit do poslední nitky. Dědeček ještě 28. ledna letošního roku (pozn. roku 2011) hrál ve velice náročné hře Dobře rozehraná partie v Městském divadle Brno. A když už pak nemohl vystupovat a musel odvolávat představení, nesmírně ho to mrzelo, protože za celý svůj život nepromeškal jediné vystoupení.(…)
O Pánu Bohu jsme s dědečkem skoro nemluvili. Myslím, že měl příliš velký ostych před tak velikým tématem. Přesto mohu zmínit aspoň tři osobní drobné postřehy: Byl mým křestním kmotrem. Když mě čekaly přijímačky na střední školu, vzal mě s sebou do kostela a řekl: „Pojď, půjdeme se za to pomodlit.“ A v nemocnici byl před smrtí zaopatřen. Prosím vás o modlitbu za dědečka…“
a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když nic už nezbývá
(Jan Skácel)
