V osobě Jana Rybáře (* 16. července 1931 – † 14. ledna 2021) odešel jeden z posledních pamětníků předválečných Bílovic nad Svitavou a rovněž zřejmě poslední ze slavné generace kněží, kteří byli vězněni komunistickým režimem v 50. a počátkem 60. let. Jan Rybář nebyl uvězněn jako kněz, ale jako kněz z vězení vyšel.
Při nedělním rozloučení (24.1.) jsme v Bílovicích poděkovali za to, že nás přijal do rodiny svých přátel, že nás nechával vedle sebe zrát, jako i on dozrával vedle žalářních teologů své doby. Jan mnohdy pohyboval stojatými vodami ustálených přestav a klišé o Ježíši, byl jako štika ve stojatých vodách. Pán Ježíš měl vlastní sen, že ho budou následovat lidé, kteří ho budou brát vážně a s radostí. Jan nás učil, že lidé radosti se modlí: „Děkuji ti za to, že bez nás nemůžeš být!“ i my při rozloučení poděkovali Bohu: „Děkujeme ti Bože za to, že bez Jana nemůžeš být“.
Jan Rybář byl do posledních chvil literárně činný. Ve svých fejetonech a glosách se občas zmínil i o Bílovicích: Jako dítě jsem se ptal maminky na smrt. Jeli jsme z hlučného Brna domů a v tunelu mně stiskla ruku: „Teď dej pozor!“ Z toho hluku a tmy jsme vyjeli do ticha: stráně, lesy, řeka, květiny, na kopečku náš domov. „Tak nějak to bude ve smrti!“
Jeden z jeho přátel vystihl přesně otce Jana: „Rodiče mi ukázali, že Bůh je. Jenda mi ukázal jaký je.“
Vzpomíná P. Pavel Lazárek, farář v Bílovicích
