Přinášíme zamyšlení brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula o sv. Petrovi při příležitosti blížící se slavnosti brněnských diecézních patronů sv. Petra a Pavla.
Quo vadis, Domine? - „Kam kráčíš, Pane?“ Tak se apoštol Petr zeptal Krista, když se s ním ve vidění setkal před branou Říma na nejdůležitější římské silnici Via Appia. Petr opustil město, aby se vyhnul mučednické smrti v době neronského pronásledování, protože byl přesvědčen, že pro mladou římskou křesťanskou církev bude v dané situaci lepší, když její biskup zůstane naživu. Příběh dále vypráví, že Ježíš prvnímu papeži na tuto otázku odpověděl: „Romam vado iterum crucifigi.“ - „Jdu do Říma, abych se nechal znovu ukřižovat.“ V tu chvíli Petr pochopí význam svého jednání vedeného strachem, obrací se a jde zpět do Říma vstříc mučednické smrti.
Je pravdou, že jde pouze o legendu z ranně křesťanských apokryfů, nicméně každá legenda se čte proto, aby nám něco sdělila. Skutky Petrovy vypovídají o zkušenosti, kterou všichni dobře známe, o směsi strachu a odvahy, které často soupeří o naše srdce, a my nevíme, čemu dát přednost. Strach nás může na jednu stranu ochromit, na druhou stranu nás ale také může varovat. To je vystiženo v pohádce Jana Wericha s názvem Franta Nebojsa. Příběh hovoří o chlapci, který se ničeho nebál. Starej Vonásek v této pohádce říká zajímavou definici strachu: Strach, to je jako cit v prstech. Když nebudete mít cit v prstech a strčíte ruku do ohně, tak vám shoří.
V Bibli se také setkáváme s dvojí podobou strachu. První výskyt strachu ve Starém zákoně je lidskou reakcí na Adamovo přestoupení Božího zákona a předznamenává negativní úlohu strachu v lidských dějinách. Na druhou stranu známe dar Ducha Svatého, který se jmenuje dar bázně Boží. Tento dar není nic jiného, než láska. Pokud někoho milujeme, tak se přirozeně bojíme, abychom mu svým jednáním neubližovali. Když v Bibli čteme o vzkříšeném Ježíši, tak se také setkáváme se strachem. Ženy měly strach z anděla, jiní měli strach z Ježíše, který se nečekaně objevil na různých místech. Snad právě proto tím nejčastějším Ježíšovým pozdravem je přání „Pokoj vám.“
Když se Petr v legendě potkává s Ježíšem, tak je přemožen jeho pokojem, a pochopí, že jeho vlastní jednání není vedeno moudrostí, ale negativním strachem. Klíčem k tomuto pochopení je dobře položená otázka. Ta totiž propůjčuje našemu jednání hloubku a otvírá nové obzory. V Petrově případě to byly obzory nebeské a ujištění o tom, že z Otcovy ruky nás nemůže vyrvat ani strach, jak o tom hovoří Matoušovo evangelium.
