Na začátku každého dávání je kříž. Není to nic moc příjemného. A Pán ví, že se ozve naše já. Že se nám nebude chtít přijmout něco, co bolí, co překáží, co se nám nelíbí, co komplikuje život.
Proto říká: Zapři se a pojď za mnou. Následuj mne i v mém způsobu snášení kříže. Můj způsob je dávání. Dávej také a pocítíš sladkost. Mé břímě je lehké, mé jho je sladké. Pocítíš to ale až tehdy, když začneš dávat.
Je to takový paradox našeho života – čím víc dáváš, tím také víc přijímáš. Jestliže se snažíš od druhých jen co nejvíc získat, a sám nejsi schopný dávat, stáváš se studánkou, ve které zahnívá voda. Občas do ní po dešti steče jen kalná a špinavá voda z okolí.
Jestli ale chceš být studánkou, která bude dávat dobrou vodu, tak musíš tu vodu co nejvíc rozdávat. A k tomu nás Pán Ježíš vede. On se stal studánkou, ze které druzí čerpají. A jestli se máme nazývat křesťany, nemůžeme se chovat jinak. Měli bychom si pamatovat, že všechno nerozdané bude nakonec ztracené. Láska, to je ve skutečnosti dávání.
Tak se nebojme dávat sami sebe. Dávat z toho nejcennějšího, co máme, ze svého života. Neboj se dávat druhému ze svého času, ze svého pochopení, ze svého zájmu o jeho potřeby, ze své radosti, ze svých vědomostí, ze svého humoru...
Kdo takto dává ze svých darů, obohacuje bližní. Dávat znamená nechat se obdarovat. Nejsvětější srdce Ježíšovo je vlastně rozdaná láska. Dávejme tedy i my z celého srdce, čerpejme sílu z Ježíšova láskyplného srdce a nezapomeňme, že nakonec budeme mít jen to, co jsme rozdali.
(Vojtěch Cikrle: Na cestě za hvězdou)
