Pohádky patří ke chvílím oddechu, mají je rády děti i dospělí. Pohádky přinášejí chvíle, při kterých můžeme zapomenout na každodenní starosti, pohladí, povzbudí, poučí….
Autorem pohádky „Kámen uprchlík“ je blanenský děkan P. Václav Trmač
KÁMEN UPRCHLÍK
V jedné kostelní zdi se začalo dít cosi zvláštního. Nepokojné vrtění nezůstalo dlouho ukryto pod omítkou, po chvíli se proklubal ven kámen, a jen se trochu rozhlédl kolem, zahájil svůj proslov: „Podívejme se, jak je na tom světě krásně! A jak je tu volno a všude plno světla. Tady už se na mě nebude nikdo tlačit, už nebudu muset nikoho podpírat, konečně jsem se osvobodil z toho staletého vězení. Teď budu mít jinou společnost, než to natvrdlé kamení, mezi nímž jsem sám docela ztuhnul. Ať si třeba spadne celý kostel, já už tady nebudu ani chviličku!“ Ještě se pořádně zavrtěl a vykulil se na kostelní dlažbu, jen to žuchlo.
Zeď celá smutkem zešedivěla. Nebála se o svůj osud, vždyť odchod kamene nijak neohrozil její stabilitu, a klenbové svorníky i úhelné kameny byly naprosto spolehlivé, ale bylo jí strašlivě líto, že onen vzbouřenec ani za tu spoustu let nenašel vztah k ostatním a vůbec nepochopil své poslání.
Kámen se bez váhání vybatolil před kostel a vůbec se nevzrušoval tím, co způsobil. Nevnímal otvor zející ve smutné zdi, nevšímal si toho, že za ním zůstala poškrábaná podlaha ušpiněná kousky omítky, viděl jen kostelní vrata a za nimi svobodu prozářenou sluníčkem a barvami podzimu. To se ví, že nezůstal jenom u vrat. Šinul se dál do lákavého neznáma a radoval se z toho, jak se o něj všichni zajímají, jak obdivují jeho statečnost a pokrokové smýšlení, jak mu radí kudy dál a vyptávají se, zda něco nepotřebuje.
Náš utečenec si připadal jako král nebo generální tajemník nějaké významné politické strany. Světská sláva však vadne ještě rychleji, než polní tráva. Lidé se brzy začali zajímat o cosi jiného a na cestující kámen docela zapomněli. Kámen se tvářil, že mu to vůbec nevadí, zarputile se valil vpřed a snažil se udržet si dobrou náladu, vymýšlel něco, čím by lidi kolem sebe zaujal, ale moc se mu to nedařilo. Byl to přece jenom silně natvrdlý kámen, pravděpodobně už od narození. Dokonce ani tu dobrou náladu si neudržel. Cítil se stále osamělejší a osamělejší, a zároveň se bál sám sobě přiznat, že se mu stýská po jeho místečku v kostele.
Aby se mu lépe zapomínalo, nabídnul se jakýmsi lotrandům, kteří právě potřebovali něčím rozbít výkladní skříň, jejíž obsah je nesmírně lákal. Lumpové jeho nabídku přijali, jenže když dosáhli svého, zase jej odhodili. Marně jim sliboval, že jim bude věrně sloužit, jen když ho přijmou mezi sebe. Povedení kumpáni zmizeli ve tmě a kámen zůstal zase sám. A ke všemu ještě začalo pršet, jako kdyby někdo nahoře otevřel stavidla.
Nešťastný uprchlík se vláčel dále blátem a nevěděl, kam by se složil. Kdyby se tolik nestyděl, vrátil by se domů na své místo v kostelní zdi, ale k tomu nenašel dost odvahy. Ploužil se nazdařbůh městem a brečel a třásl se zimou. Byl už tak umouněný, že by ho nepoznala ani sopka, která ho kdysi vyvrhla na zemský povrch, a pořád ještě nevěděl, co si počít. Obloha začala blednout, svítalo.
Únavou zmožený kámen usnul. Když se probral, nějaký muž ho držel v rukou: „Nazdar kamaráde! Zrovna takový kámen jsem hledal, abych mohl opravit díru ve zdi po tom nešťastníkovi, co nám včera uprchnul.“ Než se náš zbloudilec nadál, byl zase na místě, z něhož utekl. Jak mu bylo dobře! Už ho ani nenapadlo někam cestovat a stal se z něho tak příjemný společník, že ostatní kameny ani nechtěly věřit, že je to ten včerejší mrzout.
Zeď měla takovou radost, že zase bíle zářila, a pan farář dodnes neví, že v kostele zazdil tentýž kámen, který odtud den předtím zmizel.
