Vždy 22. dne v měsíci se v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně konají v 18.00 hodin pobožnosti ke sv. Ritě, přímluvkyni v bezvýchodných životních situacích. Přinášíme tematickou homilii brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula z května 2019.
„Svatou Ritu, augustiniánskou řeholnici z 15. století, mnozí znají jako patronku v bezvýchodných situacích. Její jméno je zkrácené z Margarita, a nejde zde o levnější druh pizzy - toto slovo v řečtině či perštině znamená perla. Její manžel byl zákeřně zavražděn, synové zemřeli na mor a ona požádala o přijetí do kláštera augustiniánských řeholnic v Cascii. Jejímu přání nebylo snadné vyhovět. Velmi pravděpodobně byly totiž v klášteře řeholnice spřízněné s manželovými vrahy, a tak přijata nebyla. Nicméně Rita nehodila flintu do žita, ale znovu zaklepala na klášterní fortnu a po opakovaném naléhání ji slíbili přijmout, ovšem s podmínkou, že se nejprve usmíří s rodinou manželových vrahů. Musela je vyhledat, setkat se s nimi, aby si vzájemně odpustili.
Rita se tak stala patronkou usmíření, dnes bychom řekli patronkou mediátorů. My všichni víme, že nejsme bez hříchu. Co by nás křesťany ale mělo odlišovat od okolního světa, je schopnost odpustit. My přicházíme do kostela se svojí křehkou identitou a bohužel velice často nastaveni jeden proti druhému, přicházíme ve stavu soupeření. Možná právě proto začíná každá mše svatá úkonem kajícnosti. Nemáme v něm odložit pouze nedostatek lásky, tedy hřích, ale i zbytečnou rivalitu. Když na začátku mše svaté vyznáváme své hříchy, odkládáme důstojnost a současně ji získáváme. Podle G. K. Chestertona andělé mohou létat proto, že se neberou tak vážně. I my máme na začátku bohoslužby vzít vážně naše hříchy, ale nikoliv sebe. To dokázala i svatá Rita.
Její řeholní život se vyznačoval především vztahem k ukřižovanému Kristu. Jeden pravoslavný teolog napsal, že bolest je v nás buď jako cizinka, nebo jako řvoucí šelma. S cizincem lze dojednat soužití, se šelmou nelze dojednat vůbec nic. Když nás něco zlého postihne, tak se zcela spontánně ptáme Boha: Proč? Daleko lepší ale je s Bohem řešit otázku: Co mi tím chce říci? V evangeliích jen jednou Ježíš nazývá někoho satanem. Byl to překvapivě apoštol Petr, a to v situaci, kdy Ježíše nabádá, aby odstoupil od cesty kříže. Jinými slovy, křesťanství bez kříže je myšlenka vskutku satanská. Německý teolog, který zahynul v koncentračním táboře, Dietrich Bonhoeffer. řekl, že satan se dostal do církve tak, že ji odloučil od Kristova kříže.
Předmětem rozjímání svaté Rity bývala často Ježíšova slova: „Já jsem cesta, pravda i život.“ Tento úryvek z Janova evangelia je i mým biskupským heslem, proto jsem rád, že zde mohu sloužit právě tuto mši svatou. Tím, že Rita vnímala přesah Kristova kříže právě v trojici cesty, pravdy a života, tak její spiritualita kříže byla ve své podstatě radostná. Možná proto se stala patronkou lahůdkářů.
Milí přátelé, víra v Boha je dar, který dostáváme, a roste v době, když trávíme čas v Boží přítomnosti. Je to odraz jeho charakteru v našem životě. Není to nějaká duchovní měna, ale nastavené dlaně. Dánský filozof Kirkegard to krásně říká: „Bože, dej, abych ze sebe nedělal mučedníka, abych se netrýznil vlastními myšlenkami, ale nauč mne zhluboka dýchat ve víře.“ Náš křesťanský život nespočívá v tom, že budeme zázračně unikat utrpení, ale spočívá v radosti z čím dál hlubšího vztahu s mužem utrpení a znalého bolesti.“
