Červen je měsícem jáhenských a kněžských svěcení, obdobím, kdy do farností přicházejí novosvěcenci, aby nabídli Bohu svá obdarování ve službě druhým. Přinášíme tematické zamyšlení brněnského pomocného biskupa Pavla Konzbula, který má při České biskupské konferenci na starosti pastoraci povolání.
„Před několika dny jsem na pozvání otce rektora navštívil Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci. Na bohoslužbě jsem si při pohledu na převládající prázdná místa v lavicích seminární kaple palčivě uvědomil, jak ubývá těch, kteří se připravují ke kněžské službě. Také mne napadlo, že ti, co v nich sedět měli, se asi někde zapomněli. Na mysl tak jasně doléhá otázka, proč naše semináře zejí prázdnotou, proč se počet vysvěcených kněží v jednotlivých diecézích stále snižuje? Tato skutečnost je bezesporu důležitým znamením, které lze ovšem rozmanitě interpretovat.
Můžeme dojít alibisticky k závěru, že kněží není potřeba, a proto je Bůh přestal povolávat. To by se dalo vyložit, jako že vše je v naprostém pořádku. Nebo naopak jako ostré varování ze strany Boží. Další předpoklad by nás mohl přivést k názoru, který stojí v Jakubově listu: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně …“(Jk 4,3) To by svádělo k tomu, že je třeba změnit techniku a intenzitu modlení a nasadit nějaké modlitby „silnějšího kalibru“, aby se tak naplnila míra modliteb, kterou Bůh vyžaduje. Třetí vysvětlení pak připouští skutečnost, že církev nedokáže povolané dostatečně motivovat a povolání v nich probudit k životu. To jsou možná právě ti, na něž žalují prázdná místa v seminárních lavicích. I na tom může něco být. Otázkou zůstává, co s tím lze dělat.
Možná nám pomůže výrok anglického spisovatele G. K. Chestertona, který říká: „Opravdová spokojenost je jako práce v zemědělství. Je to úžasná schopnost vytěžit z každé situace všechno dobré. Je to velmi namáhavé a velmi vzácné.“ Pokud je v Božím plánu, aby bylo méně kněží, pak je to výzva pro věřící, aby začali v síle své víry konat to, co dosud nekonali, aby se více zapojili ve službě a pomoci farnostem a společenstvím, ve kterých svoji víru prožívají. To již pochopili v mnohých farnostech, kam kněz řadu let pouze dojíždí.
Pokud se modlíme za duchovní povolání, znamená to v první řadě, že se to netýká jen nějakých hypotetických jedinců, ale že se toto povolání může týkat i nás samotných. Každý zemědělec musí být vynalézavý, aby měl výnosy, nesmí lenošit ani zlenivět. Totéž platí také o modlitbě a o církvi. Proto se modleme i za ty, kteří již svoje kněžské povolání žijí, aby se stali pro druhé příkladem, který táhne. Kromě modliteb je také dobré kněze ve farnosti podpořit a někdy i s láskou upozornit, že je třeba to či ono změnit. Nikdy bychom ale neměli zapomenout, že povolání je primárně věcí Boží, na které se my pouze podílíme.“
