Pohádky patří ke chvílím oddechu, mají je rády děti i dospělí. Pohádky přinášejí chvíle, při kterých můžeme zapomenout na každodenní starosti, pohladí, povzbudí, poučí….
Autorem pohádky „František“ je blanenský děkan P. Václav Trmač.
Vánoční ozdoby se ve své krabici začaly pomalu probouzet po dlouhém letním spánku. Andělíčci si rovnali pomačkaná křidélka, ptáčci si česali ocásky a baňky se navzájem leštily kousíčkem vaty, až se blýskaly jako zrcadlo. Znenadání se víko krabice odklopilo a uvnitř se objevil nový obyvatel. Ozdoby se kolem něho shlukly, aby zjistily, co je zač, ale hned zase couvly zpět. „Fuj, vždyť je to kus uhlí!" reptaly. „Co tady chce? Vždyť nás všechny ušpiní! To jsou ale hloupé žerty! Jak se máme v takové společnosti připravit, abychom o Vánocích každého oslnily svou krásou?"
„Já nejsem uhlí! Já jsem františek!" bránil se nováček. „Když mne zapálí, budu krásně vonět a všichni budou mít hned lepší náladu. Nebojte se mne neušpiním vás, vždyť jsem dobře zabalený. Byl bych rád, kdybychom se spřátelili."
Ale bránil se marně. Nikdo jeho vysvětlování ani nabídku přátelství neposlouchal. Nadávali františkovi jeden přes druhého, reptali, brblali, protestovali a nakonec ho donutili, aby se schoulil do kouta až na dně krabice mezi starými a nepoužívanými ozdobami.
Staré ozdoby si dobře pamatovaly, že na Vánoce máme zvlášť pozorně ukazovat ostatním, jak je máme rádi. Přijaly františka docela jinak, než ti nafoukaní parádníci nahoře. Každá se představila, františek jim odpovídal: „Těší mě,“ a pak jim vyprávěl o sobě i o tom, co je nového v obrovském světě venku za stěnami krabice. Bylo jim všem při tom povídání moc hezky, čas utíkal jako voda a než se všichni nadáli, přišel Štědrý den.
Ozdoby putovaly na vánoční stromeček. Byl letos obzvlášť veliký, a tak se na něm objevily i staré a zapomenuté baňky a řetězy a sklenění ptáčci, také františek byl vysvobozen z krabice a připraven na bílém talířku k večerní slavnosti. Sotva se setmělo, zazářily na stromečku svíčky a prskavky a celým bytem se šířila vůně jako v kostele, když se při slavné mši používá kadidlo. Tatínek, maminka i děti se pomodlili a s chutí pustili do večeře. Pak zpívali koledy a rozdávali dárky a zase zpívali a všichni měli obrovskou radost a nikomu se nechtělo spát.
Když se přiblížila půlnoc, tatínek s maminkou se začali vypravovat do kostela na půlnoční mši. Děti se umyly, pomodlily, zalezly do postelí a za chvíli se bytem ozývalo jen spokojené pochrupování.
Ráno se maminka ptala malé Aničky: „Co se ti včera nejvíc líbilo?" Anička se zamyslela a prohlásila: „Nejvíc se mi líbila ta krásná vůně. Ozdoby zůstaly na stromečku, dárky pod stromečkem, ale vůně přišla za mnou až do postýlky. Moc dobře se mi při ní usínalo!"
Pyšné ozdoby na stromku se na sebe ušklíbly a znovu začaly pomlouvat františka, který byl původcem té nádherné vůně. Nedokázaly se smířit s tím, že nebyly pochváleny ony, ale někdo jiný. Staré a pokorné ozdoby se z té pochvaly radovaly, protože františek byl jejich
kamarád. Jedna z nich, taková mrňavá hvězdička, prohlásila: „František byl opravdu nejlepší. Vůbec se nevytahoval a nechlubil, ale nechal se spálit, aby dětem připravil krásné Vánoce."
