Před slavností Všech svatých (1.11.) a Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé (2.11.) přinášíme zamyšlení brněnského diecézního biskupa Vojtěcha Cikrleho.
Velkým požadavkem doby, ve které žijeme, je důraz na rodinu. Dá se říct, že za většinou negativních událostí, s nimiž se setkáváme v černých kronikách sdělovacích prostředků, je špatně fungující, popřípadě vůbec nefungující rodina. Do popředí zájmu se tak pochopitelně dostávají hodnoty a vztahy, jež rodinu utvářejí.
V oblasti „rodiny církve“ je to do určité míry obdobné. I v ní nás dnes zajímají vztahy a hodnoty, které ji vytvářejí.
Především je nutné vědět, že církev nejsme jen my, lidé pohybující se po této zemi - od papeže přes biskupy až po poslední pokřtěné dítě. Tvoří ji i ti, kteří nás předešli na věčnost. A to nejen ti, jež byli prohlášeni za svaté a hledí na „krásu Boha“ ale i ti, kteří procházejí vlastním očišťováním. Všichni tvoříme jedno společenství v Kristu. Jsme jednou rodinou a vytváříme vztahy. V této souvislosti se v dokumentech církve (LG 49) hovoří o tom, že někteří Kristovi učedníci putují na zemi, jiní se po smrti očišťují a další jsou oslaveni. Právě tato kapitola má nadpis: „Společenství mezi církví nebeskou a církví putující“, a hned další kapitola: „Vztahy církve putující k církvi nebeské.“ Je tedy možné říct, že žádný z nás není osamocený. Vztahy v rodině jsou širokým polem možností k přijímání i dávání.
Ústřední osobou této rodiny je Ježíš Kristus. On k sobě v průběhu dějin přitahuje lidi, kteří se tak jako on stávají viditelnou tváří Boha. Je to obdivuhodně se rozvíjející řetězec, sahající do historie vyvoleného národa, pokračující přes Pannu Marii, apoštoly, mučedníky, vyznavače, přes svatého Cyrila a Metoděje (je možná aktualizace podle místních patronů, soch a obrazů nebo litanie ke všem svatým) až po lidi nedávné minulosti jako Matka Tereza. Možná, že k nim můžeme připočíst i lidi, které jsme znali a kteří byli přitahováni a formováni krásou Krista. Tito lidé jsou s Kristem důvěrněji spojeni nejen bezprostřední blízkostí, ale i starostí o nás. V dokumentech je to vyjádřeno těmito slovy: „Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti“. (LG 49). Tamtéž je také napsáno: „Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti“. Možná, že právě v této souvislosti můžeme porozumět sportovně vyjádřenému textu autora listu Židům: „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají. Odhoďme tedy všechno, co by nás mohlo zatěžovat... a vytrvale běžme o závod, který je nám určen.“ A dodává: „Mějme oči upřeny na Ježíše....“ (Žid 12, 1-2). Sportovci by mohli vyprávět o ohromném rozdílu mezi chvílemi, kdy se jim už nechce, a co se najednou změní, když je žene vpřed velké množství povzbuzujících (určitým způsobem také) členů rodiny.
Skrze tyto naše příbuzné, důvěrněji spojené s Kristem, je nám připravována cesta a vytvářeno dědictví (rodinné stříbro), které jsme dostali nejen pro svůj „užitek“, ale rovněž k předávání lidem kolem nás a jejich prostřednictvím i dalším pokolením. Tím dědictvím je i naše dokonalejší svázanost s Kristem - pramenem života. A právě k tomu jsme povzbuzováni.
A vztah se zemřelými členy rodiny církve? Jistě jste někdy zažili pohřeb, kde přirozený smutek jakoby zastiňovala určitá slavnostnost, vznešenost, pokoj. Tyto pocity vyplývaly z jistoty, že zemřelého s velkou láskou objal Kristus, který objímá také mne. Smrt, když ji prostupuje neodmítnutá Kristova láska, nemůže být definitivní, ale prozařuje ji naděje, o které bylo napsáno, že nedojde hanby. Jenže u některých, i blízkých, lidí si tak jistí nejsme. Už Juda Makabejský v době před narozením Ježíše Krista vyzýval své vojáky, aby se modlili za padlé spolubojovníky, o kterých se rozhodně nedalo říct, že zemřeli v pověsti svatosti. Řekl, že je to „svatá a spasitelná myšlenka, modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu.“ (2 Mak 12,45) Dalo by se tedy shrnout: My žijící, právě proto, že patříme do jedné rodiny v Kristu, můžeme pomáhat našim zemřelým strhávat zdi, které si vybudovali svými hříchy a které se staly jejich vězením. Naše modlitby jim v tom pomáhají, což je poselství zítřejší památky.
Na závěr by se dalo po vzoru rodinných oslav říci: Ať naše rodina vzkvétá, je zdravá a plodná. A to je posláním každého jejího člena. Každého z nás.
