Zatímco vojenské zásluhy při obraně města Brna v roce 1645 náleží bezpochyby právem Ludvíku Raduitovi de Souches, duchovně město uhájil rektor jezuitské koleje otec Martin Středa. Navzdory obležení velkodušně dokázal těšit lid a ujišťoval ho, že nepřítel i přes velikou přesilu město nedobude ani neobsadí, což potom obdivuhodně potvrdil průběh událostí. Kdykoli mělo dojít k boji, otec Středa podle historických pramenů v modlitbách prosil o přispění nebeské moci. A právě jeho vnitřní síla a víra dokázaly podle zapsaných svědectví z pohnutých časů, kdy švédská děla bez milosti pálila na město, udržet naději Brňanů.
Kdo byl tento muž, na něhož světská historie při mapování obléhání Brna Švédy občas trochu zapomíná?
Již od mládí prý tak jasně zářily jeho ctnosti, že o něm už tehdy, a tím víc později, duchovní i světské osobnosti říkaly, že je to anděl, u mnohých si celým svým životem získal pověst neobyčejné svatosti. Pro prozíravost a svatost si ho vážil také císař Ferdinand III. Martin Středa se narodil 11. listopadu roku 1587 městskému radnímu v Hlivici ve Slezsku.
Už jako chlapec posluhoval nemocným morem bez vědomí rodičů a nosil jim jídlo, které si sám odřekl. Vzdělání se mu dostalo na školách v rodném městě, později studoval v pražském s e m i n á ř i sv. Václava, kde byli chudí studenti vydržováni zdarma. V roce 1608 pak vstoupil v Brně do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, o dva roky později složil první řeholní sliby a byl vyslán na filozofická studia do Štýrského Hradce, kde byl také kolem Velikonoc 1620 vysvěcen na kněze.
Roku 1621 se vrací opět do Prahy, stává se profesorem rétoriky a posléze filozofie a krátce na to i řádným profesorem tohoto oboru na Ferdinandově univerzitě. Po spojení s Univerzitou Karlovou získává stolici teologie na tomto ústavu a v roce 1624 skládá slavné řeholní sliby. O tři roky později začíná působit jako rektor brněnské koleje. V roce 1629 byl jmenován rektorem u sv. Klimenta v Praze a tím se stal také rektorem Karolina pražské univerzity. Poté do jeho života přímo vstoupila válka a Středa spolu s dalšími bratry Tovaryšstva opouští Prahu. Zpátky se vrací o rok později po vítězství Valdštejnových vojsk. Ve třicátých letech působil Martin Středa jako představený pražského domu profesů a znovu se stává rektorem Klementina. Roku 1638 stanul v čele provincie jezuitů a řídil celkem sedmnáct kolejí a pět rezidencí. Do Brna se vrací ve funkci rektora brněnského noviciátu na jaře 1641. Tady jej také zastihl vpád švédské armády. „Statečnosti při obraně dodávaly vroucí modlitby a vytrvalé posty pátera Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených. Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě otce Martina a k rozhovoru s ním. Vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj,“ píše o mnoho let později sám Raduit de Souches, který se prý také díky Martinu Středovi odvrátil od kalvinismu a stal se věřícím katolíkem. Boj se Švédy byl dlouhý a vyčerpávající. Ve chvílích, kdy umlkla děla, věnoval Martin Středa svůj čas nejen duchovnímu povzbuzování svého okolí, ale vedle bohoslužeb dokázal organizovat také péči o raněné a pomáhat tam, kde to bylo třeba. Jeho vroucí modlitby a neutuchající víra v dobrý konec daly podnět k legendám o jeho pravdivých proroctvích, vojenské předvídavosti i o nadpřirozených schopnostech.
Zaznamenána jsou rovněž očitá svědectví, která tvrdí, že se při svých modlitbách vznášel nad zemí. V pozdějších letech byli mnozí pamětníci ochotni přísahat, že poslední švédská koule vystřelená z většího děla na město se pouze bezmocně dokutálela k nohám pátera Středy, který se modlil k Bohu, a znehybněla... Stalo se tak na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1645, kdy s definitivní platností skončilo obléhání Brna.
Martin Středa se stal v roce 1648 podruhé provinciálem českých jezuitů. Nemilosrdnou nemoc však už nebylo možné zastavit a 26. srpna 1649, hodinu po půlnoci, zemřel na souchotiny. Pochován je ve skleněné rakvi v hrobce brněnského jezuitského kostela.
(Podle P. Josefa Koláčka, SI)
