Pohádky patří ke chvílím oddechu, mají je rády děti i dospělí. Pohádky přinášejí chvíle, při kterých můžeme zapomenout na každodenní starosti, pohladí, povzbudí, poučí….
Autorem pohádky Měsíc je blanenský děkan P. Václav Trmač.
„Měsíc jednou přepadla pesimistická nálada: „Proč jen nejsem jako Slunce? Vychází vždycky ráno a zapadá večer, takže v tom má každý jasno. Já když jsem v úplňku, vycházím večer a zapadám ráno, když jsem v novu, vycházím a zapadám se Sluncem, ale není mně vidět. V první čtvrti vycházím o půlnoci a zapadám v poledne, ve třetí čtvrtí naopak. Kdo se v tom má vyznat, když je tomu každý den jinak: Kdybych nebyl řízen vesmírnými silami, sám bych si to musel rozepsat do kalendáře, abych to nepopletl. A navíc Slunce svítí i přes mraky a samo od sebe, zatímco já jen odrážím sluneční záření a když se obloha nad Zemí zatáhne, nikdo mě neuvidí, protože já jsem na mraky slabý.“
Zatímco Měsíc lamentoval sám nad sebou, probíhalo u jednoho vojenského útvaru školení z topografie. Byla řeč také o tom, jak lze určit světové strany podle nebeských těles. Když přednášející tvrdil, že Měsíc se k tomuto účelu nehodí, přihlásil se jeden voják, vysvětlil časový průběh východů a západů Měsíce a podle nich i světové strany, které v jednotlivých fázích měsíc ukazuje. Přednášející si informace ověřil a když se přesvědčil o jejich správnosti, byla vojákovi udělena mimořádná dovolená.
Tentýž den večer došlo k výpadku elektrického proudu. Všude byla tma, nesvítila samozřejmě ani pouliční světla, a spousty lidí vracejících se domů si pochvalovaly: „To je dobře, že svítí aspoň měsíc, jinak bychom si polámali nohy a možná bychom ani domů netrefili.“
V jiném městě kázal pan farář ve stejnou dobu o tom, že máme svým životem odrážet do světa Boží lásku a jako příklad pro oživení použil srovnání s Měsícem odrážejícím světlo Slunce.
Z měsíčního světla se radoval fotograf, který se vydal pořídit zajímavé noční snímky, děti na táboře, které čekala noční hra, několik párů zamilovaných, kterým romantické osvětlení měsíčním svitem zpříjemňovalo společně trávené chvíle, a ještě spousta dalších lidí.
Slunce si všimlo, že Měsíc není ve své kůži. Zeptalo se na příčinu jeho smutnění a když to Měsíc po menším zdráhání vyklopil, pokáralo ho: „Co blázníš? Když jsi Měsíc, nemůžeš být Sluncem. Ale to přece není důvod k naříkání: Přestaň se zabývat tím, co nemáš a čím nemůžeš být, a podívej se místo toho pořádně na Zem, kolika lidem jsi dnes pomohl, kolika lidem jsi dnes udělal radost!“ Když Měsíc nejevil snahu opustit svůj smutek, Slunce mu začalo vyprávět o těch, kterým byl dnes užitečný. Měsíc nakonec přece jen přestal myslet na sebe a podíval se, co se děje na Zemi. A když zjistil, že těch lidí, kterým byl dnes užitečný, je opravdu mnoho, rozzářil se dvojnásobně. Od té doby se už nikdy netrápil nad tím, co je nad jeho síly, ale snažil se udělat vše, na co jeho síly stačily. „
