Přinášíme zamyšlení brněnského diecézního biskupa Vojtěcha Cikrleho ke slavnosti diecézních patronů sv. Petra a Pavla.
Myslím, že žádný z nás (pokud by to spočívalo na našem rozhodnutí) by nesvěřil úřad prvního papeže právě Petrovi, člověku, který nebyl moc vzdělaný ani zvlášť bystrý, a navíc byl ještě ukvapený. A co víc – jeho řeči se neshodovaly s tím, co nakonec v tlaku okolností udělal a čím se dostal po Jidášovi nejníž ze všech apoštolů. Jak bychom se na něj v tu chvíli dívali? Vždycky se zachvěji, když o tom čtu v evangeliu svatého Lukáše: Pán se právě v této chvíli obrátil a pohlédl na Petra tak, že se pod jeho pohledem lítostí rozplakal. - Věřím, že se takto Pán dívá i na každého z nás.
Vůči Šavlovi je Boží jednání podobné. Šavel, horlivec, pustoší křesťanské obce, vniká do domů, zavírá do žaláře muže i ženy, soptí vztekem a hoří touhou zabíjet učedníky Páně. Najednou u Damašku slyší: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ A když po chvíli slyší ještě: „Já jsem Ježíš,… „ stane se z něj jeden z nejvěrnějších Kristových vyznavačů. Převratné události ze začátku křesťanství nás i dnes ujišťují o Boží moci a lásce, kterou o slavnosti apoštolů Petra a Pavla můžeme vždycky znovu objevit. Boží láska z těchto dvou mužů udělala dar pro druhé.
I my se v této chvíli můžeme z Boží lásky, která je věčná a nikdy nepřestává, z hloubi srdce radovat. Modlím se za to, abychom ji také dokázali objevovat vzhledem k druhým i vzhledem k sobě a vděčně za ni Bohu děkovali.
A jak máme po vzoru svatého Pavla v dnešním světě žít, a ne živořit?
Hledejme paralely. Povzbuzením může být, že život s Kristem umožňuje nám, stejně jako kdysi svatému Pavlovi, žít ve společnosti, která má jiné bohy. Je zajímavé, že Pavel nikdy nevyjadřuje obavy, že je křesťanů málo, nebo z toho, že nezastávají významná místa ve společnosti. Jeho obavy se týkají zcela jiné věci, a to, jestli opravdu touží po Kristu. Jemu samému právě tato skutečnost umožňuje prožívat hlubokou vnitřní radost i uprostřed všemožných zkoušek. Nemá komplex z toho, že Bůh nevyslyšel jeho naléhavé prosby ohledně osobního handicapu. Kristův kříž je pro něj potvrzením věrnosti Boží lásky člověku. Evangelium chápe a hlásá jako skutečně radostnou zvěst, která dává smysl jeho životu. A jak chápe svobodu darovanou Kristem? Je pro něj předpokladem pro růst lásky. Té lásky, bez které člověk není plně člověkem. Pavel i v krajně nepříznivých okolnostech žije plným životem, a tak strhuje k následování Krista druhé. V jeho následování se stává citlivým nejen vůči hledajícím, ale také vůči slabým ve víře. Stručně řečeno: Jeho život se stává darem Boha druhým. Velkým darem. – Nejsou to všechno postoje, po kterých také toužíme či máme toužit?
