Dlouholetý hustopečský emeritní děkan Mons. Václav Fišer zemřel 22. června 2015 ve věku 92 let. Při posledním rozloučenív pátek 26. června 2015 v kostele sv. Václava a sv. Anežky v Hustopečích pronesl generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek následující homilii:
Stojíme s úctou nad rakví kněze. V čem je nejhlubší důvod úcty ke každému knězi?
Důvod naší úcty ke knězi není v jeho nadání,
ani v jeho vzdělanosti,
ani v jeho šikovnosti,
dokonce ani v jeho horlivosti a zbožnosti,
ale v tom, že je v něm zvláštním způsobem přítomen jediný Prostředník mezi nebem a zemí, Ježíš Kristus skrze svátost kněžství. Ježíš mu dává moc jednat v jeho osobě, když říká o proměněném chlebu a víně: „Toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“, a když vyslovuje odpuštění hříchů. Taková úcta ke knězi se vlastně vztahuje k Bohu, kterému je kněz zvláštním způsobem zasvěcen. Měli bychom si toho být, my kněží, více vědomi. Měli bychom s biskupem Sailerem častěji opakovat: Pane, tys mě znal a přesto jsi mne povolal.
Být knězem není snadné. Pro svěřené duše je knězem, ale s nimi je křesťanem, který prožívá každodenní boj se zlem v sobě i kolem sebe, ale navíc v tom napětí, které sebou nese jeho poslání.
Kněz chodí po ulicích tohoto světa, ale patří k jinému světu.
Je člověkem jako všichni ostatní, ale jedná jménem a mocí Boha.
Je hříšníkem a potřebuje odpuštění, ale odpouští hříchy kajícníkům.
Potřebuje milost Boží a rozdává ji druhým.
Zříká se přirozené rodiny, aby vytvářel rodinu nadpřirozenou.
Nakolik zná kněz Krista z „první ruky“, je schopen o něm vydávat účinné osobní svědectví. Otec Václav měl při svém rozhodování odvahu počítat s Boží pomocí jak v těžkých dobách totality, tak při stavbě nového kostela, ale i v celém svém pastoračním působení. Jestliže měřím svoje možnosti jen svými schopnostmi a možnostmi, nedávám Bohu prostor, aby projevil svou všemohoucnost.
Myslím, že to Adolf Hejduk, kdo řekl, že po sedmdesátce si člověk už nedělá plány příliš dopředu, ale o to svědomitěji využívá každý den. Jeden starý kněz, který už překročil devadesátku, říkával: „Když se ráno probudím, vždycky řeknu: Pane Bože, tak ještě jeden den. Děkuji ti za něj a prosím tě, ochraňuj mě a pomáhej mi, abych ho prožil dobře“.
Člověk si více uvědomuje každodenní dary, které nejsou samozřejmostí a dovede se radovat z maličkostí, protože ví, že navzdory přibývajícím létům jde vstříc životu, který nám otevřel Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Kdo sdílí tuto naději, nemůže být už nikdy úplně smutný, ať ho potká cokoli. To bylo tajemstvím vnitřní radosti otce Václava i ve zdravotních těžkostech, a také v posledním úseku života, když se připravoval na setkání se svým Pánem a Mistrem tváří v tvář. Jeho pokojná smrt je nejen jeho posledním svědectvím o síle naší víry, ale i vítězstvím zmrtvýchvstalého Pána.
Se zesnulým otcem Václavem se loučíme v předvečer kněžských svěcení. Jsme vděční za jeho život i za novokněze, kteří budou zítra v Brně vysvěceni, protože s jejich nedostatkem hrozí vyhaslé věčné světlo a osiřelé oltáře. Eucharistie buduje božský rozměr lásky, která nás spojuje s nebem i mezi sebou navzájem. Ale především je chlebem, který zaručuje život navěky.
V chrámu, který otec Václav společně s farníky postavil, před oltářem, u něhož po léta stával, naposledy spočívá jeho porušitelné smrtelné tělo jako odložený obnošený šat. Věříme spolu s ním, že na konečné zatroubení polnice na sebe vezme neporušitelnost a nesmrtelnost.
