Jeden z předních divadelních a filmových herců, vynikající recitátor a dabér LADISLAV LAKOMÝ zemřel v Brně dne 11. dubna 2011 ve věku 79 let. Zádušní mše bude sloužena v sobotu 16. dubna 2011 ve 12.00 hodin v kostele sv. Kunhuty v jeho rodišti Náměšti na Hané. Široká veřejnost se Ladislavem Lakomým rozloučí v úterý 19. dubna 2011 v 10.30 hodin ve foyeru Mahenova divadla v Brně a ve 14.00 hodin v obřadní síni brněnského krematoria v Jihlavské ulici.Brno: O Ladislavu Lakomém byla napsána řada odborných textů, zamyšlení, rozhovorů. Jeho umělecké nadání zachycují desítky televizních inscenací, seriálů, filmů či dokumentárních cyklů (byl např. průvodcem v nedávném cyklu České televize Poutní místa). Zapsal se do povědomí diváků, rozhlasových posluchačů, kolegů.
Na pana Lakomého dnes zavzpomínal také jeho jediný vnuk Zdeněk Drštka, který je bohoslovcem brněnské diecéze v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci: „Dědeček byl vzácný a výjimečný člověk. Odmalinka mě brával do divadla – na svoje představení i na ostatní. A jemu taky vděčím za to, že mám rád divadlo a kulturu vůbec.
Byl vynikajícím houslistou, hrál i na tahací harmoniku, na klavír, na basu… A taky dobře a rád zpíval. Znal se výborně s největšími brněnskými básníky – Skácelem, Mikuláškem, Kainarem… Hlavně Skácela měl rád, často recitoval z jeho díla; a všichni, kdo ho znali, tvrdili, že nikdo nedokáže Skácelovy verše tak interpretovat jako dědeček…. Dědeček byl také neuvěřitelně skromný a ochotný člověk. Vůbec si nepotrpěl na nějaké veřejné gratulace nebo oslavy. Kromě toho, že vystupoval v divadlech, natáčel v rozhlase a daboval, vystupoval také na vernisážích řady výtvarných výstav, recitoval nebo předčítal v knihovnách a na autogramiádách, doprovázel mluveným slovem různé pěvecké soubory, od profesionálních (jako např. Ondráš aj.) po amatérské… Z vernisáží si většinou přivezl nějaký obrázek – bylo mu hloupé si říkat o honorář…
Řada lidí vzpomíná především na inscenaci „Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista“, která měla premiéru měla 28. 11. 1965. Dědeček v ní ztvárnil postavu označenou jako „Persona Ježíš“. Představení mělo obrovský ohlas, uprostřed šedesátých let se z jeviště hlásalo evangelium; ostatně za přečtení stojí, co o tom napsal Jan Skácel. Když dědeček začal tuto inscenaci zkoušet, měl právě „Kristova léta“; narodil se 14. listopadu 1931.
Pocházel z Náměště na Hané na Olomoucku, kde měl po rodičích malý domek. Když mohl, trávil dědeček svůj čas právě v Náměšti. Nebylo výjimkou, že jeden den odehrál představení v jednom z brněnských divadel, ráno skoro ještě za tmy vstal, sedl do auta a za hodinu volal z Náměště, že tam pár dní zůstane. Byl Hanák, okamžitě dokázal přeřadit ze spisovné češtiny do nářečí, a cítil se tam doma. I teď jsem za dědečkem do Náměště z Olomouce často o víkendu jezdíval…(…).
Do „Komedie o umučení…“ se dědeček vrátil v roce 2000, tentokrát v roli Piláta. Stýskal si, že už to není ono. Samozřejmě, doba je jiná, ale přesto viděl značný rozdíl v publiku, které už bralo tyto pašijové hry spíše jako kuriozitu. A často vzpomínal, že v pětašedesátém roce, když tzv. „Opovědník“ na samém začátku představení pozdravil publikum slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“, snad všichni diváci jednohlasně odpověděli: „Až na věky, amen.“ Tím ovšem pašije pro dědečka neskončily. Dvakrát přednesl part evangelisty v pašijích na Velký pátek v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla – v letech 2006 a 2007. A moc dobře si pamatuji, jak pečlivě se na to chystal, jak se připravoval.
On se totiž nesmírně pečlivě připravoval na každé představení, na každé vystoupení; dlouho do noci vždycky seděl nad scénářem a učil se roli. Každou roli, každý výstup bral téměř jako životní úkol a velice se snažil ji procítit do poslední nitky. Dědeček ještě 28. ledna letošního roku hrál ve velice náročné hře Dobře rozehraná partie v Městském divadle Brno. A když už pak nemohl vystupovat a musel odvolávat představení, nesmírně ho to mrzelo, protože za celý svůj život nepromeškal jediné vystoupení.(…)
O Pánu Bohu jsme s dědečkem skoro nemluvili. Myslím, že měl příliš velký ostych před tak velikým tématem. Přesto mohu zmínit aspoň tři osobní drobné postřehy: Byl mým křestním kmotrem. Když mě čekaly přijímačky na střední školu, vzal mě s sebou do kostela a řekl: „Pojď, půjdeme se za to pomodlit.“ A v nemocnici byl před smrtí zaopatřen. Prosím vás o modlitbu za dědečka…“
a vlastně ať je navždy po tvém
a navěky je vůle tvá
a život je když něco zbylo
a smrt když nic už nezbývá
(Jan Skácel)
