Nový církevní rok začíná první adventní nedělí. Název pochází z latinského slova "adventus" (příchod). V křesťanském smyslu slova tento výraz označuje příchod Mesiáše, který se uskutečnil narozením Ježíše Krista a slaví se o Vánocích (25.12.). V adventu se křesťané vžívají do atmosféry dlouhé přípravy na první příchod Vykupitele do lidských dějin a zároveň oživují touhu po jeho druhém příchodu na konci časů, ale rovněž do svého vlastního života.
Dnes trvá adventní doba 4 neděle před slavností Narození Páně (25.12.). První začátky adventu se objevily v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. V průběhu 12. a 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.
V adventní době se při bohoslužbách používá fialová barva a oltáře se nezdobí květinami - na znamení usebranosti a kajícnosti (s výjimkou 3. adventní neděle, kdy je barva růžová - zdůraznění radostného očekávání). V lidových zvycích je však zdůrazněn i radostný charakter adventu - např. kolední obchůzky, adventní hry či vánoční vytrubování.
Výraznou postavou adventní doby je poslední z řady starozákonních proroků - sv. Jan Křtitel, který je Kristovým bezprostředním předchůdcem. Jde před Ježíšem a vydává mu svědectví svým kázáním, křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí.
K předvánoční výzdobě patří již tradičně adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně zapalují, takže na konci adventu svítí všechny čtyři. Tento zvyk nepřímo navazuje na židovskou tradici - starou více než 2000 let - slavení svátků světel zvaných Chanuka, které spadají většinou na přelom listopadu a prosince. Bližší informace o svátku Chanuka najdete v příloze této zprávy.
Vánoční okruh končí svátkem Křtu Páně, který připadá vždy na neděli po 6. lednu, kdy se slaví slavnost Zjevení Páně neboli lidově svatých Tří králů. Pak následuje první část liturgického mezidobí.
Dle Tiskového střediska ČBK
