Nejen nad nedávno vyhlášenými amnestiemi se zamýšlí moravskobudějovický děkan Mons. Josef Brychta:
Amnestie 2013
Již od útlého věku, od dětských střevíčků, se učíme za pomoci rodičů rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jsme vybízeni dávat přednost tomu, co je nám doporučováno nebo přikazováno. Přijímání dobrých rad od druhých a naše podřizování autoritě se však může v určitém věku jevit jako projev slabosti nebo nedospělosti. „Nebuď béčko“ a nebo „Nevaž se a odvaž se“, jsou hecy kamarádů, kterým v dané chvíli o nic nejde. „Jsme přece svobodní a máme právo jít životem vlastní cestou“ brání svou autonomii dospělí. „Jen stádo jde slepě za tím, kdo je vede.“ A na co myslí lidé opuštění ve stáří a nebo nevyléčitelně nemocní? To se dá vyjádřit jedním slovem: „Eutanázie“ nebo slovy víry: „Kdyby si mě už Pán Bůh vzal.“
Ano, v každém věku jsme mnoha způsoby pokoušeni „vyřešit“ svůj život podle svého. Povýšit sebe sama nad všechny a nad všechno má své označení: být bohem sám sobě. Hořkost ze špatné volby či omylu pak na sebe obvykle nenechá dlouho čekat…
Položme si však otázku: Proč je nutné akceptovat autoritu jako princip po celý náš život? Protože nejsme schopni sami obsáhnout všechno vědění potřebné k správnému rozhodování. Je nutné se neustále seznamovat i s názory druhých. Přitom zde nejde o slepou podřízenost nebo servilní oddanost. V nedávném předvolebním klání prezidentských kandidátů si mohl každý svobodně ujasnit, komu přičte svůj hlas. Přijetím takové formy spoluodpovědnosti se následně rodí nová zkušenost. Ona se pak stává osobní jistotou, která neustále dozrává a přináší plody. V žádném případě se ani tento styl občanského či křesťanského života neobejde bez zkoušek. Ježíšova slova: „Ty, kdo se domníváš, že stojíš, hleď, abys nepadl.“ jsou platná pro každého. Jsme zkrátka zranitelní a někdy i nepoučitelní a tak nám nezbývá než se čas od času vyzkoušet. Je nutno se ptát: Dopřáváme druhým tutéž míru svobody v rozhodování, kterou si nárokujeme pro sebe? Často se totiž stává, že vina je v případě druhých věcí neomluvitelnou a trest se musí naplnit stůj, co stůj. Naopak sobě, až na světlé výjimky, odpouštíme mnohem snadněji.
Občanská společnost má svá pravidla a ta je třeba respektovat. Zákony mají zajišťovat právo a spravedlnost a měřit stejným metrem pro všechny. Jinak se zlo rozroste jako plevel na poli. Kde selhávají principy autority, prevence a účinné výchovy, tam se musí více a více uplatňovat represe. Izolace nepřizpůsobivých jedinců nebo i skupin je vždy nevyhnutelným krokem ochrany ohrožené většiny. Proto již v době Mojžíšově bylo řečeno:“ Vyhladíš zlo ze svého středu.“ Např. ti, u kterých propuklo malomocenství, byli už tehdy nuceni žít odděleně od ostatních, aby jejich nákaza nepostihla i zdravé. A pokud cestovali, měli povinnost volat: „Nečistý,nečistý“, aby se jim ostatní poutníci zdaleka vyhnuli. I v současné době je úkolem pro každou společnost eliminovat všechny narušitele pokojného soužití, aby plevel nezadusil pšenici. Vedle lepry, která deformuje a ničí tělo člověka, jsou i novodobé formy nakažlivých nemocí se smrtelnými účinky. Také ten, kdo podlehne alkoholu, drogám či hazardu a navyšuje dluhy se stává pro druhé nebezpečný. Viz. nedávná vražda devatenáctiletého studenta a jeho stejně staré přítelkyně v Praze - Krči.
Dopadení a uvěznění pachatelů je první úspěch, ale stejně tak je potřebné, aby následovat úspěch druhý: Myslet na to, co se stane, až jejich trest vyprší a oni opět získají svobodu. Pomůže jim v tom pouhý výmaz trestu? Odpustí jim okolí tak, jak odpouští kajícníkům Bůh? Velkoryse a bez výčitek? Odpustí oni i sami sobě?
Proto je třeba dlouhodobě a následně řešit i jejich opětné začlenění do civilního života. Zvláště ten, kdo si odpykával vážné přečiny proti lásce k bližnímu a poctivosti se potřebuje delší čas učit jinému životnímu stylu a postupně si zvykat na dar svobody. Jako bych v této chvíli slyšel hlas P.Aloise Pekárka, který v roce 1968 vítal v Brně na Petrově internovaného biskupa Mons. ThDr. K. Skoupého a na adresu tehdejší, ještě totalitní společnosti, mezi jiným s důrazem prohlásil: „ Postavte nové kostely a nebudete muset budovat více kriminálů.“ „Vraťte kříže a náboženství do škol a ubude mladistvých delikventů.“
Dnes se země Evropy potýkají s celou řadou vážných problémů a jejich řešení je v nedohlednu. Ne, protože se nezná, ale spíše znát nechce, totiž uznání principu autority. Účinnost křesťanských ideálů byla kdysi neutralizována dlouholetou ateizací a tak současný praktický materializmus umocněný liberalizmem utvářejí bez zábran New Age - novou dobu bez autority- bez Boha .
Jak dál? Co můžeme dělat?
Nezbývá nám než se snažit žít věrně podle osvědčených křesťanských zásad i v čase, kdy to většina takzvaně „nemusí“. O to více je však třeba křísit Kristova Ducha v rodinách, kde princip autority má stále ještě své místo, aby současný svět nepostrádal kvas a sůl Evangelia a nebyl odkázán jen na své vlastní projekty a omezené sily.
Amnestovat znamená prominout zbytek trestu. Odpouštět je však možné jen tam, kde je lítost a dobrá vůle. Kde nechybí naděje obnovené úcty k autoritě společnosti, důstojnosti člověka a řádu, který byl dán Mojžíšovi již před několika tisíci lety. /Desatera/. Ten totiž platí stále a platit nepřestane. Zda je tygr krotký nebo divoký se nedá zkoušet jeho předčasným vypuštěním na svobodu. Takovou jistotu musí mít jeho ošetřovatelé. Navíc bez následné péče kurátorů, chráněného bydlení a jisté práce pro propuštěné se zázraky nového života nedějí nebo jen zcela výjimečně. Azylové domy a Charitní organizace sice nabízí navrátilcům z výkonu trestu střechu nad hlavou i teplé jídlo, ale jen na den. Jejich kapacita je omezená. Na přívalové vlny stovek propuštěnců připraveny nejsou. Je to i otázka finančních prostředků.
Proto patří velké poděkování všem, kteří se zapojili do nedávné Tříkrálové sbírky. Každá pomoc včetně biblického „vdovina haléře“ je významná a bude použita pro ty nejpotřebnější. Pán Bůh všem zaplať.
Mons.Josef Brychta, jemnický farář
